pátek, 26 říjen 2012 00:00

Super-Vize

Napsal(a)

Dříve a původněji než byla a je supervize, byla a je autoterapie. Bez mezí vlastních jistot a bezradností nad údělem psychoterapeutického výkonu se ani nemůže ukázat, co a jak by mělo být supervizně přezkoumáno. Institucionální a odosobnělá psychoterapie si autoterapie nevšímá.  Zlověstně rozevírá nůžky mezi psychoterapií a supervizí. Domnívám se, že zbytečně. Rád bych rozevřená ostří nůžek klidně přiblížil a nestřihl ty, kdo nad svými jedinečně tvořivými psychoterapeutickými výkony zodpovědně uvažují.

 

Mám rozporuplnou zkušenost a teoretickou neujasněnost z psychoterapeutických supervizí. Mohl bych je překrýt laskavějším naladěním k supervizním autoritám, ale bylo by to dobré? K čemu? Chce se mi psát o supervizi, která se teprve sbírá, aby tu nescházela, aby se nebála pomáhat před přízraky charismatických supervizí. Chtěl bych obhajovat supervizi, která chce pomoci i bez jistoty, že bude jako supervize uznána. Lákají mě autoalanýzy průlomových osobností psychoterapie. Ale o těch snad jindy. Dnes raději blíže k záměrů supervizích seminářů Obce Daseinsanalytické o.s.

Supervize v Čechách je zneklidňující a přízračně vzácná. Bývá v rámci výcviků povinná, z nedostatku klientů je v některých případech dokonce předstíraná, předstíráním pak také kompromitující, mravně, vlastně nemravně zavazující.

V rámci své psychoterapeutické průpravy jsem se účastnil povinné supervize. Dvakráte jsem se ucházel o supervizní výcvik pořádaný Českou psychoterapeutickou společností a dvakráte byl shledán nevhodným. Průběžně superviduji každou psychoterapeutickou práci, ve které ztrácím významnější jistoty. Občas bývám žádán o supervizi. Vedu supervizní semináře. Domnívám se, že kolegiální konzultace a podpory jsou všeobecně prospěšné, k rozvoji zodpovědné psychoterapie nutné. Zkvalitňují péči o klienty.  Psychohygienicky chrání psychoterapeuty. Upevňují léčebný smysl psychoterapie. Považuji za normální psychoterapeutickou péči přiměřeně supervidovat. Má být mezi psychoterapií a supervizí více rozdílů než v míře pozornosti, počtu a snad i kvalitě psychoterapeutů? Mám obavu ze supervize intelektuální a mocenské, institucionálně, vědecky nebo filosoficky povyšované nad léčbu, zdraví, pomoc potřebným.

K tomu méně dobrému významu spojení slov super a vize a k rozveselení čtenáře se mi chce napsat, že všichni můžeme trpět neodbytnou představou a v ohrožení duševního zdraví dokonce i super vizí. Cvok mívá obtížnou super vizi a nerad si ji dává supervidovat. Ani šikovný cvokař mu ji svým vstupem do jeho super vize mnoho nezpochybní. Cvokař by měl být pestře vzdělán v mnoha super vizích. Ale nemusí mu to být až tak platné, protože nikdo nemá ani nemůže mít takovou super vizi, jakou má supervizor. Významný supervizor může mít ze své institucionálně delegované funkce i supervizi velmi obtížnou, až psychoterapeuticky neléčitelnou.

Psychoterapeutická průprava by měla důsledněji než běžná psychoterapie zbavovat frekventanta slepoty a slepotě odpovídajícího super vidění duševního zdraví a nemoci. Když se to mnoho nepodaří, nehotová práce z psychoterapeutické průpravy se nevstřebá ve výkonu psychoterapie ani v podobě autoanalýzy. Dříve nebo později pak vybují do potíží psychoterapeuta. Následná supervize pak přichází pozdě a nemusí postačit k obnově zdraví účastníků psychoterapie.

Super je super a vize je vizí. Spojení obou slov může vyvolat bohatý hrozen sladkých a kyselých představ. Dost možná, že také každá dobrá psychoterapie je supervizí ve smyslu nejlepšího vnímání. Pro daseinsanalytika, troufám si říci, by mohla být supervize tím nejlepším projasněním vidění. Nikoliv ve fundamentální věrnosti heideggeriánké filosofie, ale v uvidění fenomenu.

Otázka zodpovědně praktikujícího psychoterapeuta, s kým, kdy a hlavně jak supervidovat se v různých naléháních vrací. Volá po ujasnění, co supervize je a naopak co supervize není. Dále tu je otázka, která supervize by mohla být mně a mému klientovi prospěšná.

Nabídne-li psychoterapeut klientovi možnost supervize jejich sezení, klient nemusí být potěšen. Spíše projeví podobný neklid, který sami prožíváme, když se dovídáme, že někdo blízký by rád rozmlouval o nás, o mých a o našich vzájemných intimitách s někým, koho vůbec neznáme. Zpravidla si v tu chvíli vybavíme, k jak četným a významným nedorozuměním může v tak složité komunikaci dojít. Může se vnucovat představa závažnosti vlastních potíží nebo nejistot o způsobilosti našeho protějšku.

Domnívám se, že supervize není tolik otázkou technik a již vůbec ne technického vybavení audiovizuálními pomůckami a jednosměrnými zrcadly jako otázkou kvalit psychoterapeutických vztahů. Vztahů s potřebnými a kolegiálních vztahů těch, kdo o potřebné pečují. Fyzická přítomnost kolegů na sezeních vytváří kvalitativně jinou situaci, jinou vzájemnost rozpoložení a jiná hnutí k porozumění. Jednosměrná zrcadla, kamery a zvukové nahrávky posouvají změnu vztahů mezi účastníky psychoterapie jinam, ale bolestivost proměny psychoterapeutického vztahu jen zakrývají zneklidňujícím, nepevným a zkreslujícím závojem.

Za nejpřirozenější a nejzdravější supervizi považuji probuzenou všímavost k léčebným výkonům druhých ve vztahově bohaté a ujasněné skupině, která si do svých vztahů vetkala maximu, že by mnohý rád pomohl k lepšímu zdraví mnohému. Vnímaná pomoc mnohému, je doplňována a překonávána jinými snahami pomoci. Kdo vnímá takovou situaci jako supervizní, stává se svědkem mnohé zdařilé, méně zdařilé i nezdařilé supervizní snahy. Supervize se v takové skupině neliší od psychoterapie. Je jen jinou rovinou vjemu a náhledu psychoterapeutické skupiny. Prožitek šikovné pomoci nebo nešikovného ublížení, ve kterém jsem některou ze zúčastněných stran pomohl nebo ublížil, si mám v obdobné podobě prožít znovu v supervizním vidění. Když mám to nadání a štěstí, začnu lépe vidět, bohatěji rozumět. Supervidujeme v různých, nám vlastních odstupech od nekonečných pestrostí cest ke zdraví.

Před mnoha lety jsem se pokusil založit svépomocnou supervizní skupinu aktivních a o klienty se zajímajících psychoterapeutů. Skupina se brzy rozpadla. Bylo v ní málo aktivních a příliš jen zajímajících se psychoterapeutů. Ti pasivní očekávali od aktivních dobrovolnou a nezištnou podporu v aktivaci jejich léčebných možností. Zajímající se psychoterapeuti si nedokázali své nezpůsobilosti k výkonu psychoterapie přiznat, záviděli aktivním psychoterapeutům jejich terapeutické úspěchy a nebyli schopní odvést žádný příspěvek za péči k podpoře jejich léčebných schopností konanou.

Vzpomínám si na pozdější reference absolventů supervizích výcviku. Shodou okolností těch výcviků, ke kterým jsem nebyl přijat. Shodovaly se v mnohém postřehu, zejména pak v závěru, že kdyby výcvik nebyl supervizní, neposkytoval absolventům oprávnění k výkonu supervize, asi by si vlastní terapeutický obsah jinak celkem normální skupinové psychoterapeutické průpravy za ony peníze nepořizovali. Po třetí jsem se o přijetí do supervizního výcviku nepokoušel. Institucionální význam mocnosti supervize zastínil nepatrné rozšíření psychoterapeutického vidění. Institucionální dosah zastínil obsah léčebný, pokud se ovšem, doufejme, nestalo nic horšího, třeba nebyl zúžen etický smysl psychoterapeutické pomoci na úkor rozšíření autority a  konformity.

Nabyl jsem dojmu, jakoby se dobrá nebo špatná psychoterapie nelišily a ani nemohly lišit od dobré nebo špatné supervize. Jakoby supervize v Čechách byla podobně institucionálním konstruktem jako naše specificky národní podoby psychoterapie, jakoby i ve světě byla dobrá a špatná psychoterapie, ale ani tam není snadné odlišit dobrou a špatnou psychoterapii ani dobrou a špatnou supervizi.

Odlišit dobrou a špatnou supervizi je nepochybně složitější než odlišit dobrou a špatnou psychoterapii. Supervize má složitěji zprostředkovaný vztah ke zdraví, k potížím potřebných a naopak těsnější vztah k institucím a k jejím zájmům. Supervize je více rizikovou možností klamů, než jsou sféry průpravné a i ty jsou léčebně méně přehledné než samotná léčba. V ní je nejlépe průkazná úspěšná pomoc, bezvýsledný neúspěch nebo dokonce nechtěné poškození. Supervize odstupem od léčebného výkonu může lépe zakrývat starou institucionálně mocenskou ambici psychoterapeutů a léčitelů.

Každá bytost tomu jak je jsoucí, vždy již nějak rozumí. Každá bytost je nadána schopnosti uzdravovat se a uzdravovat druhé. Daseinsanalytik přispívá nabídkou svého spolubytí, svých možností rozumění vždy již nějak srozumitelnému bytí svého klienta. Superiorita jejich společných a vzájemně autonomních vizí nemusí být vždy až tak obtížně sdílená nebo dokonce nesdělitelná, aby volala po super vizích supervizora. Dobrý daseinsanalytik bývá silný ve schopnosti pochybovat, ustoupit v pochybnostech tomu, kdo nemá dost sil k pochybnostem a musí trvat na jistotách vlastního vědění. Daseinsanalytik je vržen do rozvrhu otázky. Snáze unese otázku, než by nesl absurditu vize nebo si dokonce zcela sám vystačil v sobě vlastní filosofické vizi, považoval jedině svůj názor na svět za léčebný.

Prohlubování vizí a ústup od otázek může ohrozit léčebnost vztahu. Nevšímavost k léčebnosti vztahu končívá rozpadem vztahu, v horším případě ublížením účastníkům psychoterapie. Veselejší, ale méně obvyklá bývá výměna rolí v psychoterapii. Pokud se psychoterapeut včas a zřetelně nezhostí své zodpovědnosti za léčebný výkon a někdo jiný z účastníků psychoterapie se léčebného výkonu chopí a úspěšně jej nese, může změna rolí a zodpovědnosti za léčený proces pro některé účastníky více vědomě, pro jiné třeba méně vědomě nastat.  Ústup zodpovědnosti za léčbu vzájemné vztahy rozkládá.

Všichni zúčastnění mají nějaký léčebný potenciál, chtějí ho z nejrůznějších důvodů uplatnit, někteří z nich psychoterapeutickým vztahům dokonce rozumí. Vzájemná změna psychoterapeutických rolí může být krátkodobá i dlouhodobá, tomu či onomu zřejmá nebo zastřená, srozumitelně vyjádřená a pochopená nebo nevyjádřená a nepochopená. Skupina a zvláště pak úspěšně léčící skupina dovoluje bezpočet záměny rolí. Otevřenost k možnostem záměn rolí je projevem zdravé sebedůvěry a respektu k nekonečné jinakosti ostatních účastníků psychoterapie. Záměna rolí může ukazovat na institucionálně charismaticky očištěný, skutečný výkon supervize.  

Psychoterapeutická skupina se začíná částečně nebo plně proměňovat v supervizní skupinu v léčebném významu supervize ve chvíli a po tu chvíli, po kterou si člen nebo členové skupiny uvědomují svoji osobní zodpovědnost za udržení a prohlubování léčebného smyslu psychoterapie. K supervizi nestačí být bytostně přítomný ve skupině, otevřít se jí, nechat se jí prostoupit a poddat, abychom dosahovali supervizních přínosů. K posílení supervizního vnímání je lépe se nepoddávat úlevné účasti a více vnímat způsoby léčebných pokusů druhých, porovnávat je s vlastními možnostmi léčebných rozpoložení a především je nerušit, pozdržet své možnosti, nasávat úplnost jiných léčebných možností až do jejich léčebného vyčerpání. Léčebná supervize se ve zralé a léčebně pokročilé skupině sama spontánně rozebíhá. Předpokládá a dále propracovává smysl pro rozmanité podoby zdraví a způsobů jejich podpor.

Supervizní skupina si je vědoma vzácné otevřenosti autentických supervizí v autentické léčbě. Její členové se neruší, nesoutěží, ale sdílí. Všichni v ní přece nemohou naráz asociativně mluvit, přestože jsou jinak bez zábran. Převaha z nich se účastní vzájemné péče významovým mlčením, niternými procesy, autoterapií. Mlčení podobně hovoří jako soustředěná řeč. Je tolik druhů mlčení, kolik je druhů řeči, kolik je rozpoložení a naladění. Mlčíme o tom a tak, o čem a jak bychom také hovořit mohli. Hovoříme mlčením a mlčíme hovorem.

Domnívám se, že není třeba supervizi až tolik autoritativně institucionalizovat, jako si všímat jejích přirozených projevů také v psychoterapeutických spolcích a společnostech. Psychoterapie není odcizený způsobem obživy, Je povoláním, k němuž je člověk povolán, aby kolébal lidská tajemství ke zdraví lidí. Je formou rozvoje osobnosti. Psychoterapeuti, kteří se bytostně ztotožňují se svým oborem, vzájemně o sebe dbají mnoha způsoby a také společným životem ve spolcích a organizacích. Také v nich se vzájemně vnímají a podporují. Vzájemná otevřenost psychoterapeutů bývá příjemně supervidující. Je sdíleným darem, který vypráví o způsobu jejich bytí s potřebnými, je vzájemnou šancí nejpříjemnějších supervizí.

Psychoterapeutická skupina, léčebná komunita nebo odborné společenství psychoterapeutů superviduji přirozeně, samozřejmě, tiše, laskavě a bezpečně v mnohé své vzájemnosti. Neruší, nezneklidňují, psychoterapeuti v nich postupně vyzrávají a zrají v dobré vzájemně léčebné péči. Zdravá supervize léčí a podporuje léčebné možnosti psychoterapie.

V takových skupinách roste zájem o práci druhých, ustupují profesně terapeuticky nastrojené vlídnosti, líbivosti, silové profesní stylizace, oborové idealizace a mocenské soutěživosti. Roste zájem o dosud opomíjené léčebné možnosti skupiny. Účastníci prohlubují jedinečnosti vlastních léčebných možností, hledají svou jedinečnou a nezastupitelnou skupinovou a oborovou možnost, svůj prostor a styl psychoterapeutických výkonů. Zkouší je naplňovat, brousit a vybrušovat do nenapodobitelných vzácností jedinečných léčebných možností, do univerzalit jejich sdílení, sbližování, doplňování a propojování. Aktivní členové zdravých psychoterapeutických společenství se stávají psychoterapeutickými osobnostmi. Pasivní členové skupin se nestávají oběťmi psychického růstu aktivních. Nikdo netrpí nedostatkem práce, všichni mají možnosti supervidovat. Přiměřeně jich využívají.

Ti, co uvízli v pokleslostech psychoterapeutické průpravy, nebo se po ukončení průpravy octli mimo výkon psychoterapie a psychoterapeutický obor, jsou na tom hůře. Vracejí se k neujasněnostem nutkavě minulého, často opakují tytéž chyby v supervizní péči nebo v dalších průpravách.

Analytickou strukturací psychoterapeutických průprav, jejich kvantitativním navršováním, prodlužováním a institucionalizováním se psychoterapeutická průprava stává obtížnější, delší, dražší. Přesto se jistota kvalitou léčebného potenciálu současných absolventů průpravy neukazuje dostatečnou. Ztráta účinného léčebného obsahu průprav svádí k tužší institucionalizaci, k růstu formálních nároků, počtu hodin a velikosti plateb. Neujasněná zakotvenost psychoterapie sklouzává do neujasněných psychoterapeutických průprav, do neujasněné supervize, teoretických a filosofických jazykových her, taktik, klamů a podvodů.

Mnohé krizové jevy psychoterapeutických průprav poukazují na nedomyšlenost období přechodu od studijních a sebezkušenostních, zážitkových praktik k samostatnému začátku výkonu psychoterapeuta. Převaha psychoterapeutických směrů očekává, že stále posilovaný a prodlužovaný protektorát institucionalizované supervize vyřeší neujasněnosti samotného psychoterapeutického procesu. Domnívám se však, že další vršení supervizních nároků jen marně opakuje již dříve zanedbané a předchozími zásahy poznamenané psychické potíže, odvádí psychoterapie od léčebného smyslu ke způsobům bližším koučování a marketingu. Tím vrhá psychoterapii do světskosti světa a znovu ji vzdaluje léčbě. Dále prohlubuje mnohou její neujasněnost. Léčebný a přirozeně autoritativní obsah supervize se ztrácí a zplaňuje, je nahrazován kontrolně regulativními obsahy, institucionální a delegovanou pravomocí. Ty na sebe bere institucionalizovaná supervize.

Střety o psychoterapii se posouvají do střetů o supervize. Opět v nich jsou a budou loajální hýčkáni a jinak léčebně zaujatí vyhánění. Je a bude tomu tak, přestože dříve vyhnaní přinesli více nosných podnětů než ti k autoritám loajální. Chce se mi opět s trochou humorné nadsázky říci, že největší Freudův objev, tj. objev možnosti zavržení a vyvržení hlavně těch nejtalentovanějších žáků je stále živým a opakujícím se příběhem našich psychoterapeutických průprav a spolkové činnosti. Stejně jako zůstala nepochopena a k sexuální frivolnosti zneužita Freudova sexulalita, je dnes poznatek existenciální úzkosti zneužíván ke koučování a k marketingu. Společenský rozpad šlape na paty psychoterapeutickému pokroku.

Freud nepotřeboval strukturovat výcvik, nemusel si ho dávat akreditovat, nepočítal hodiny průprav, nemusel své žáky supervidovat, ve své totalitě si vystačil sám. Jeho ne vždy dobrý, ale nepochybně zcela osobní přístup byl lidsky a existenciálně srozumitelný. Skrze bolestivá vyobcování svých žáků byl Freudův přístup k rozvoji pestrosti psychoterapeutických možností nakonec příznivý. Nejvíce však psychoterapii podpořila pronikavá demokracie. Kdo byl schopen skutečně léčebné práce ve prospěch nemocných, zůstal v oboru.

Přehršel pravidel, norem a organizačních struktur a hlavně pak jejich povyšování nad bytí člověka a lidí se terapeuticky vyprazdňuje a léčebnému smyslu psychoterapie škodí. Autoritativní restrikce nenahradí právní vymezení. Jen usnadňuje podvodné obchody s pochybným léčebným obsahem.

Je-li psychoterapie nejen vědou, umění, profesní zručností a rysem zrání osobnosti, lze vytušit způsobilost nebo nezpůsobilost k ní nejen z pověsti psychoterapeuta, ale také z mnohého osobního sekání s ním. Mnohý profesní výkon razí bytí účastníků. Psychoterapie je nejen povolání, ale i způsobem pobytu ve světě. Poznamenává zdraví a nemoc psychoterapeuta. V důležitých otázkách zdraví a nezdraví psychoterapeuta se vzájemně supervidujeme i v běžném občanském styku. Kdo tam nevykazuje zdrženlivou přiměřenost, vkus, slušnost a toleranci, sám sebe deklasuje, vyhání mimo pospolitost psychoterapeutů a obor. I toto vytlačování má své problematické rysy, ale v demokratických strukturách otevřené společnosti snad méně problematické, než jsou autoritativně institucionální vyhánění.

Opomíjení smyslu autoterapie a institucionální roztahování nůžek mezi psychoterapií a její supervizí hrozí poškozením vývojově ověřených a nadějně léčebných výhonků. Přál bych psychoterapii, aby psychoterapie byla podepřená přiměřenou autoterapií a přiměřenou supervizí, aby psychoterapie nebyla až tak psychoterapeutická a supervize až tak supervizní, aby se vzájemně ztrácely. Jsem vyznavačem nepsychoterapeutické, svobodněji institucionalizované, právně ujasněné, bytostně vlastní a fenomenologicky průkazně léčebné psychoterapie. Obci Daseinsanalytické bych přál, aby každou supervizi zasadila do autoterapeutického rámce a skupinovou supervizní práci vyvažovala prací ve více intimním a nejintimnějším prostředí.

Číst 652 krát Naposledy změněno neděle, 12 březen 2017 14:35
Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,

 

 

 

 

clen cap

Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze, obhájil kandidátskou práci v oboru filosofie a dosáhl psychoterapeutického výcviku na První lékařské fakultě University Karlovy. Profesně se angažuji v České asociaci pro psychoterapii. Od 10.11.2016 jsem v ní evidovaným supervizorem. Jsem v dědečkovském, tedy v postnarcistním avšak ještě v produktivním věku. Jsem zdráv a stále ještě sportující, od 17.9.2010 otcem Evelinky, od 7.7.2012 po druhé ženatý a od 11.3.2015 otcem Jindříška. Rád pobývám v přírodě a ve filosofii. Z vlastního a dosud trvajícího zájmu studuji dějiny psychoterapie a existenciální filosofie. Přesto se mi chce věřit, že to na výkonu mé služby není znát. Tváří v tvář raději více prožívám nežli myslím. S klienty se setkávám na níže uvedené adrese v raději pravidelných, převážně dvouhodinových, tedy 120 min. trvajících setkáních za 500Kč/1hod. S převahou z nich se vídám jednou týdně. Sezení nemívám před 7. hodinou ranní ani po 22. hodině večerní, ale někdy i o sobotách a nedělích. Nebráním se přiměřenému telefonnímu ani jinému terapií odůvodněnému styku mimo sezení. Jsem vázán etickým kodexem. Psychoterapii konám, zahajuji, přerušuji, obnovuji a mohu uzavřít ústní nebo písemnou smlouvu o péči o zdraví s klientem. Uzavření nebo neuzavření jakékoli smlouvy nepovažuji za tak důležitou pomínkou výkonu psychoterapie, jako vzájemnou důvěru. Ze sezení si pořizuji soukromý zápis, který mi dovoluje uchovat návaznost sezení, podržet a obnovit smysl společné práce navzdory překážkám, obtížím a případným přerušením. Domnívám se, že dobrá psychoterapie je osobní a jedinečná, existenciální a fenomenologická. Nezaměřuji se na klientelu zřetelně vymezenou tou nebo jinou diagnózou duševních a behaviorálních poruch. Vyhledávám práci pestřejší, tvůrčí a nepochybného smyslu.

Jindřich Holý, Havanská 6, Praha 7, 170 00
Tel: 607 944 546

mapa


 

 

 

 

scancapka

Více z této kategorie: « Můj čas 25 let »