středa, 25 březen 2015 00:00

Curriculum

Napsal(a)

Curriculum

Jindřich Holý

 

Logik a vědec mohou definovat pojmy celkem bez zábran. Nevnímají vykloubenou nepřirozenost vlastní řeči ani sebe. Básníci navrací slova i člověka jejich bytí. Oživují je. Jak se vztahují psychoterapeuti ke slovům? Různě? Nevkusně? Ano, nebude líp.

Slovo „curriculum“ nebylo za totality slyšet, slovo „psychoterapie“ jen potichu. Dodnes jsou tato slova mlhavá a jejich předmět málo projasněný. Chtěl bych obhájit názor, že spojení slov „psychoterapeutické curriculum“ k označení dlouhodobých psychoterapeutických průprav a vzdělání je přiléhavější než z totality vžité, dnes i v mnohém vyprázdněné a pokleslostmi bezpráví zkompromitované sousloví „psychoterapeutický výcvik“.

Samozřejmě, také mám slovo „výcvik“ v krvi. Budí v nás vzpomínky na podařené, citově a pocitově významné události, zpřítomňuje důvěrou. V přirozeném jazyce však má slovo „výcvik“ blíže k slovu „tréning“, zatímco slovo „curriculum“ jej přesahuje, poukazuje k svobodnějšímu nabývání psychoterapeutické způsobilosti.

Nechci stupňovat psychoterapeutické zmatky. Nejde mi o akreditace institutů ani výcviků. Nejde mi o organizační členství ani o hájení jakéhokoli pojetí členství v čemkoli. Nemusím být institučním ani organizačním člověkem. Jde mi o něco jiného. Chtěl bych být jen člověkem. Kdybych si mohl vybrat, tak raději člověkem slušným a bohatým opravdovostí vztahů. Chtěl bych se setkávat s lidmi ve vzájemném porozumění, sdílet s nimi člověčinu a propracovanou lidskostí pomáhat potřebným.

Záleží mi na slovech. Domnívám se, že psychoterapie by měla být jazykově vnímavá, dbalá slov. Od samého vstupu adepta do oboru by měla dbát o příjemnou výstižnost a přiléhavou srozumitelnost zdravé řeči. Kdyby o ni přišla, onemocněla by. Poklesla by do nutkavé žvanivosti, do jazykových her o nevyslovené, do řeči zastírající, pomrkávající nevyslovené, do řeči úzkostné, úskočné, manipulující nebo jinak zneklidňující a ohrožující. Řeč by tím ztrácela živelnou léčebnost. Nepoukazovala by již k významově jsoucímu. Poukazovala by na nic. Ztratila by nejen léčebný, ale veškerý smysl, významový zřetel k jsoucímu.

Místo zautomatizovaného spojení „psychoterapeutický výcvik“ obhajuji použití slovního spojení „psychoterapeutické curriculum“. Nejen proto, že psychoterapeutické výcviky v Čechách kloužou po neujasněných hranicích legality a legitimity, práva a bezpráví, důvěry a zneužití, léčby a komerce, konce a nekonečnosti, vkusu a nevkusu, slušnosti a neslušnosti.

Obhajuji sousloví „psychoterapeutické curriculum“ z přesvědčení, že je přiléhavějším označením celoživotního ladění péče o psychoterapeuta nežli „průprava k výkonu psychoterapie“, „systematické vzdělávání v psychoterapii“ nebo „celoživotní vzdělávání v psychoterapii“. Curriculum by mělo být tím vším a ještě mnohým jiným. Mělo by umožnit výkon psychoterapie a udržovat schopnost léčit po celý další život. Mělo by být duševní hygienou a prevencí profesního úpadku. Curriculum je výsledkem péče obce, výcvik je dílem institutu. Curriculum poukazuje k odemykání léčebných schopností, výcvik k nácviku dovednosti.

Slovo „curriculum“ více poukazuje k procesu vzdělávání než ke slovu „výcvik“. Není časově ohraničené, jako „výcvik“ nebo „vzdělání“. Poukazuje k celistvému sladění průpravných procesů s životem výkonného psychoterapeuta. Curriculum nesouvisí s rozvrhem subjektu cvičitele a cvičeného objektu, jak tomu bývá ve výcviku, ale poukazuje na studijně osobní zážitek z poznání, který se účastníkům sebezkušenostní události sám ukazuje a nabízí tím, jak se skrývá. Odkrývá tak možnost přehlédnutí nebo projasnění a následného otevření příznivým změnám a obratům osobnostního vývoje.

Výcvik poukazuje k nácviku branných, bezpečnostních, silových a sportovních dovedností. Ne, že by se psychoterapie nácvikům vyhýbala. Některé psychoterapeutické směry skutečně dovednosti nacvičují. Následně se vyrovnávají s otázkami mezí nácviků a použitelnosti nacvičeného. Nevyhnutelně pak hledají další opory v kulturním, vědeckém, náboženském, filosofickém nebo jiném, převážně historií ověřeném a tvůrčím způsobem otevřeném postoji. Nácviky a výcviky nejsou pro psychoterapii až tak charakteristické jako osvobozování od zábran k samozřejmé volnosti radostného naplňování objeveného smyslu.

Vedle nácvikových technik a zahřívacích her rozvíjíme teorii, filosofii, spekulace a systemizace psychoterapeutického poznání. Takto utříbené poznání šíříme vzděláním a pěstováním vědění. Vzdělání se opírá o rozumem poznané, vědecky založené. Vzdělání zaměřené na psychiku dříve než psychoterapie šířila psychologie. Vzdělávací snahy psychoterapeutů úspěšně navazují na vzdělávací snahy psychologů. Nemusí být oddělovány.

Vzdělání se získává učením nebo studiem. Šíří se od obecně dostupného zdravého rozumu do odlehlejších, podnětně bohatších sfér myšlení, od definic pojmů do horizontů vnímání, způsobů bádání atd. To přináší vývoj poznání, slibuje pokrok, ale neposkytuje záruky názorové stálosti, jistotu smyslu vzdělávacího procesu, ani trvalost zdraví člověka. Skutečná prospěšnost nabývání vzdělání bude prověřována až následným časem a korigována dalšími vývojovými sklony a skoky.

Psychoterapeutické vzdělání podobně jako jiné vzdělání postupuje od zdravého rozumu k vědění, od osobního vědění ke společenskému vědění, z domova do světa, z rodiny do obce, od hry k zodpovědnosti. Naproti tomu psychoterapeutické curriculum je návratem s tím vším a, nebo od toho všeho k osobně zdravému rozumu, k vlastnímu vyrovnání a odhodlání. Ustupuje od povinnosti závazné analytiky k překonávání zábran myšlení, k svobodně radostné hravosti duševně příjemného zdraví. To jedinečně rezonuje a kotví v intimitě duševního dění, které již nemůže být veřejnosti zřejmé. Curriculum postupuje od dosaženého psychologického vědění k osobně jedinečnému rozvažování zdravého rozumu.

Curriculum je osobním poznáním, kterým jdeme veřejnému vzdělání naproti. Je osobním strávením, vtělením, osobnostním doplněním a dorůstáním do intimního zduchovnění. Je obráceným procesem a obrácenou stranou vzdělání, které vzdělání doplňují a vyvažují. Chrání jedinečný duševní pohyb před pádem do samozřejmých a neuvědomované samozřejmosti. Curriculum je cestou od prokazování vzdělání k bytostnému sycení poznáváním, vývojem od zdeptaného a deptajícího polovzdělance k radostnému poznávání, od intelektuála k člověku ducha. Curriculum je tedy posílením nejen zdravého rozumu, ale i celkového zdraví. Může být i provázané s nejistě problematickým zpochybněním výchovy.

Léčebný proces vedený psychoterapeutem může obsahovat prvky psychoterapeutického vzdělávání a nepochybně i mnohého jiného osobně významného rozvoje bytostných sil. Psychoterapeut je vnímavě otevřený jinakosti svého svěřence. Rozlišuje osobně zdravou svěřencovu jinakost od jeho osobně nezdravé jinakosti, až když ji přijímá a důkladněji propracovává. Nemůže předem vědět, zda ani jak mu sblížení se svěřencem může nebo nemůže poškodit jeho zdraví. Pracuje v předem netušeném nasazení sebe samého a možném ohrožení vlastního zdraví. Psychoterapeut je tedy již z důvodu výkonu psychoterapeutické profese povinován preventivně pečovat o své zdraví.

Přestože dlouhodobá psychoterapeutická průprava má také dlouhodobý vliv na výkony psychoterapeuta, mohu se domnívat, že dosavadní růst hodin průprav, nevyvolává odpovídající růst trvanlivosti psychoterapeutické způsobilosti, ale naopak svádí k lehkomyslnému mrhání s časem a prostředky na průpravu. Nedomnívám se, že opakování psychoterapeutických průprav, rozšiřování jejich zaměření do jiných psychoterapeutických směrů, nebo stupňování plateb za jejich umožnění je pro každého psychoterapeuta vhodnou vývojovou možností.

Důvěřuji možnosti třetí. Tu jsem nazval „psychoterapeutické curriculum“. Spočívá nejen v povinném penzu psychoterapeutického vzdělání a postupném hledání vyhraněně osobního psychoterapeutického postoje, ale také v plynulém přístupu k psychoterapeutickým výkonům, v objevu radosti z psychoterapeutických výkonů, úlevného využívání supervizní pomoci a radostného pobytu v psychoterapeutických spolcích a pospolitostech. V nich je možnost poškození zdraví nejsnáze předcházená, rozpoznávána a ošetřována.

Psychoterapeuti jsou vnímavě vystaveni mimořádnému rozsahu úzkostí, depresí a dalších nezdravých rozpoložení svých klientů. Tuto zátěž překonávají vlastním zdravím, podporou osobního sociálního zázemí, kvalitou psychoterapeutických průprav, naplňováním možností dalšího osobnostního a odborného růstu a v neposlední řadě i vlastními léčebnými úspěchy a psychoterapeutickým bádáním. Přesto psychoterapeuti upadají do potíží a poruch. Čím jsou znalejší a výkonnější, tím jsou osamělejší a více zdravotně ohrožení.

Psychoterapeuti potřebují k podpoře svého zdraví specifickou pospolitost. Potřebují demokratickou, multikulturní a moderní informatikou bohatě strukturované spolky. Psychoterapeuti se nechrání zdmi klášterů, universit, ani zákony komor. Nejsou farizeji ani zákoníky. Psychoterapie je nejen v léčebném vztahu, ale je také v obci odborníků založena smyslem pro psychoterapeutický vztah každého z nich. Psychoterapeut dbá o příjemně léčebnou člověčinou nejen v léčebném vztahu, ale i v obci. Curriculum je studijní osnovou psychoterapeutovy člověčiny. Psychoterapeut se neopírá o psychoterapeutický zákon ani o psychoterapeutickou obec, ale je jejich nositelem. Hledí být mocný přiléhavého slova, silné vize, důvěryhodného zákona, hledí úspěšně stát na vlastních nohou k podpoře své obce.

Jsme nekonečně odlišně přechodové bytosti. Pestrost proměn psychických a behaviorálních projevů nás přitahuje i odpuzuje. Měníme se, měníme psychoterapii a také psychoterapie se mění, aby nás znovu a jinak dokázala osvobodit k osobně chtěné změně. Psychoterapeuti se v proměnách vzájemně ovlivňují, shlukují a dělí se do proměnlivě stálých směrů a modalit. Na nich záleží, které psychoterapeutické směry a modality budou své dlouhodobé průpravy nazývat „výcviky“, a které směry a modality shledají označení „výcvik“ nešťastně zavádějícím nebo nevýstižným. Jen na českých psychoterapeutech záleží, zda slovo „výcvik“ budou nadále užívat ve významu psychoterapeutické průpravy nerozlišeného směru a modality v jakési obecné psychoterapii, je-li dnes vůbec kde a jaká obecná psychoterapie. Nenavrhuji ani nezavrhuji úctu k tradici jednotné a nedělitelné psychoterapie. Nenavrhuji ani nezavrhuji výměny pojmových konvencí. Opravdu bych chtěl pomoci k  léčebnému oživení řeči českých psychoterapeutů.

Číst 506 krát Naposledy změněno neděle, 12 březen 2017 14:33
Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,

 

 

 

 

clen cap

Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze, obhájil kandidátskou práci v oboru filosofie a dosáhl psychoterapeutického výcviku na První lékařské fakultě University Karlovy. Profesně se angažuji v České asociaci pro psychoterapii. Od 10.11.2016 jsem v ní evidovaným supervizorem. Jsem v dědečkovském, tedy v postnarcistním avšak ještě v produktivním věku. Jsem zdráv a stále ještě sportující, od 17.9.2010 otcem Evelinky, od 7.7.2012 po druhé ženatý a od 11.3.2015 otcem Jindříška. Rád pobývám v přírodě a ve filosofii. Z vlastního a dosud trvajícího zájmu studuji dějiny psychoterapie a existenciální filosofie. Přesto se mi chce věřit, že to na výkonu mé služby není znát. Tváří v tvář raději více prožívám nežli myslím. S klienty se setkávám na níže uvedené adrese v raději pravidelných, převážně dvouhodinových, tedy 120 min. trvajících setkáních za 500Kč/1hod. S převahou z nich se vídám jednou týdně. Sezení nemívám před 7. hodinou ranní ani po 22. hodině večerní, ale někdy i o sobotách a nedělích. Nebráním se přiměřenému telefonnímu ani jinému terapií odůvodněnému styku mimo sezení. Jsem vázán etickým kodexem. Psychoterapii konám, zahajuji, přerušuji, obnovuji a mohu uzavřít ústní nebo písemnou smlouvu o péči o zdraví s klientem. Uzavření nebo neuzavření jakékoli smlouvy nepovažuji za tak důležitou pomínkou výkonu psychoterapie, jako vzájemnou důvěru. Ze sezení si pořizuji soukromý zápis, který mi dovoluje uchovat návaznost sezení, podržet a obnovit smysl společné práce navzdory překážkám, obtížím a případným přerušením. Domnívám se, že dobrá psychoterapie je osobní a jedinečná, existenciální a fenomenologická. Nezaměřuji se na klientelu zřetelně vymezenou tou nebo jinou diagnózou duševních a behaviorálních poruch. Vyhledávám práci pestřejší, tvůrčí a nepochybného smyslu.

Jindřich Holý, Havanská 6, Praha 7, 170 00
Tel: 607 944 546

mapa


 

 

 

 

scancapka

Více z této kategorie: « Průkaznost psychoterapie Vyprávěj! »