pondělí, 08 červen 2015 00:00

Vyprávěj!

Napsal(a)

Vyprávěj!

Jindřich Holý

 

Nemohu.

Vy-prá-věj, nebo vy-práv-ěj? Vyprav ze sebe pravdu! Chop se prastarého práva pravit pravdu.

Prastaré právo na pravdu? Prd, k smíchu! Nevěřím takovému breptání. Jak bych mohl být v pravdě práv pravdy? Nemám co vyprávět! Nebudu vyprávět blbě nepovedené ani trapně absurdní příběhy, které si mi v mysli, ve snech a v životě vracejí. Nenaběhnu si!

V životě jde o život. O co jiného by smrtelníkovi mohlo jít? Můžeme zasunout význam života až za podsunuté bezvýznamnosti. Přesto nás smrt dožene k pravdě. Vyprav ze sebe vyprávění, než ho z tebe smrt vyrazí! Vyprávěj o život!

Nejde to, nemám slov, nemohu, nedá se. Brání mi bílá místa na rozvrzích řeči, neznám slova, bojím se vybíravé nedoslýchavosti. Mám strach, že budu obviněný za vzniklá nedorozumění. Cosi ze sebe potřebuji vypravit, ale co a jak mohu vyprávět, aby se to dalo slyšet tak, jak bych to rád řekl.

Nemusíš vyprávět, nevadí, jen se všechno vrátí. Zopakovaná událost znovu osloví nové svědky a vyprávěče. Svobodní a zdraví budeme, až se usebereme vyprávět a slyšet vyprávění. Zatím můžeme mlčet. Mlčet o mnohém. Třeba o umění žít.

Jsme vypravěči. Stále, když bdíme nebo spíme. Mlčíme, mluvíme a konáme příběhy. Plujeme v podobně laděných úsecích dějů a příběhů. Mají svá rozpoložení své vnitřní časové souvislosti, které vyprávěním projasňujeme. Druhým nebo jen sobě je znovu a znovu vyprávíme. Cosi zvýrazníme, cosi nedovyslovíme a znovu ztišeně neseme dál. Vyprávění je zřejmě původní a trvalé projasňování způsobu jak jsme, pohybu a vývoje, myšlení, které zohledňuje čas. Opírá se o vnímavou účast na dění. Úvaha, rozvaha, zamyšlení nebo meditace se opírají o jiné psychické funkce, postoje a životní možnosti. Teorie, teologie, filosofie, věda, kulturní kritika atd. tvoří jiné světy a jim vlastní příběhy. Ty zanášejí původní příběh člověka smyšlenkami. Narušují jeho smyslově prožitou původnost rozvrhu času jinými, mnohdy spekulativními časovými rozvrhy.

Vyprávění je původním duševním procesem a posilováním původnosti duševna. Vyprávěné je kladené k podpoře vzájemnosti ve společném světě. Je překlenutím samoty nebo jen posílením účasti druhého na vlastním příběhu, je odvážným mostem nad propastí osamělé nicoty a smrti. Vyprávění je společným tělesným zpřítomněním události vyprávěče a posluchače.

Můžeme si vyprávět i to, co jsme prožili spolu, abychom si připomněli zasuté, nebo můžeme-li se domnívat, že to každý mohl prožít jinak. Vyprávíme svůj i společný příběh hodný mnohé pozornosti, příběh pozoruhodný, otevřený, tázající se. Ten není vedený jedním, daným ani potvrzeným názorem. Vyprávění nekáže, nežaluje, neobhajuje, nesoudí, neteoretizuje ani neterorizuje, jen klade a dokládá jedinečné vnímání události. Hledí předat a přijmout původní, srozumitelně zaujatou vzpomínku na událost, které jsme se osobně účastnili a neúčastnili, která v nás jedinečně trvá a schází. Vyprávěním postihujeme ú-čas-t, tedy svou část a svůj čas události. Vypravěč, vyprávění a posluchač jsou neoddělitelní, jsou prostoupeni společně vyladěným prožitkem.

Potřeba vyprávět pramení v údivu. Tápavě se pokoušíme uchopit myslitelná slova, která by pomohla osvětlit událost. Vyprávění není uměním, legendou, mýtem, ani historií. Nemusí budovat totalitu. Je legitimní evidencí přiléhavostí řeči neoddělitelné od bytností vypravěče a posluchače. Nutkavé, samolibé, z pokleslosti přicházející, pokleslost oslovující, k pokleslosti směřující, nebo méněcennost probouzející vyprávění se poslouchat nedá, nebo se dá poslouchat jen ve vzájemných pokleslostech. Zdravé, moudré a léčebné vyprávění budí schopnosti slyšet, být u toho a prohlubovat vlastní účast tázáním se. Je výrazem touhy doplnit sám sebe o možnost účasti na příběhu.

Psychoterapeutické vyprávění je léčebným vyprávěním. Probíhá mezi bezpodmínečným přijetím, odporem a obranou, mezi chutí upoutat pozornost či zájem a chutí se chránit utajením. Všichni chceme být poznaní, ale nikdo ne příliš. Chceme být intimně přijati, ale ne ke své škodě. Chceme se při-blížit, ale ne u-blížit. Psychoterapeutické vyprávění je napjaté mezi chutí vyprávět a skrze vyprávění dosáhnout úlevnou změnu a naopak nevyprávět, utajit, zachovat si nezdravé i zdravé napětí z bolestí a tužeb, navyklá, zavedená rozpoložení a usazená, ověřená, zbytnělá rozumění.

Na psychoterapeutických sezeních se stáváme léčebnými vypravěči. Směřujeme od vypravěčské bezradnosti k vypravěčským dovednostem. Vnímavý a dlouhodobý klient se může naučit i několik odborně modalitních fabulací svých příběhů. Může jimi lichotit psychoterapeutům různých modalit a směrů, ovlivňovat je, citově je zneužívat, ale léčebně tím sám sobě nepomůže. Fabulační, zábavné a lichotící vypravěčské výkony mu ku zdraví mnoho nepomohou. Mohou příjemněji naladit léčebnou vzájemnost, ale také mimoděčně překryjí skutečnou živost života vypravěče demonstracemi odborných gest a teorií.

Přílišná příprava vyprávění může snížit jeho léčivost. Vyprávění by nemělo být připravené k zábavě, ani k poučení a zcela určitě ne k podpoře vážnosti léčebného procesu. Fabulace sice může potěšit posluchače, podpořit víru v léčbu, ale nemůže léčit jedinečného člověka.

Výrazně zdatného vyprávěče jeho vyprávění mnoho neléčí, podobně jako dobré muzikanty neléčí muzikoterapie. Ani arteterapie nenavozuje zdatným výtvarníkům příznivé životní změny. Umělecká tvorba je léčebná. Interpreta však neléčí, ale používá k prohloubení prožitku zájemce o umění. Instrumentální smysl používání umění zakládá provoz umění. Ten je v rozporu s potřebami psýchy. Umělecký provoz je poklesle spotřební. Naproti tomu léčebné schopnosti uměleckých kreací nemusí souviset s talentovanou dovedností.

Psychoterapeutické dovednosti nemáme až tolik umět jako je máme umět objevovat. Léčba má nejen z formálních důvodů, ale především z obsahových důvodů situačního objevování účinných léčebných postupů, zůstat svobodným uměním. Nemůžeme dosahovat jisté účinnosti psychoterapeutických procesů. Psychoterapie a psýcha jsou i v jednotě světa jinak skutečné, než jak jsou skutečné medicínské terapie a organismy.

Léčebná vyprávění vyprávíme za sebe a za sebe, v nadějném naladění, že takto osobně můžeme být slyšeni. Toužíme konat možné, klenout naději vnitřního času nad možnostmi jeho znicotněním. Vyprávíme to, co nám jde hlavou a tak, jak nám to hlavou jde. Tato vyprávění nebývají posluchačsky vděčná, ani na ně nebýváme vypravěčsky hrdí. Léčebná vyprávění bývají monotónní, monotématická, smutně bolestivá, rozbředlá, vyčítající, obviňující, protivná a nudná. Nezaslouží si závist ani obdiv. Vyjadřují rozpoložení a naladění, které v nás uvízlo tak, aby trvale obtěžovalo. Vyprávěním a znovu převyprávěním, v čase otevřeném tady a teď, ošetřujeme psychické skutečnosti. Najednou ošetřujeme minulé, současné i budoucí, aby až tolik a tak neobtěžovalo. Posouváme a měníme obtížnost znovu a opět propracovávaného vyprávění.

Skutečně ani nejde tolik o to, jak se vyprávění poslouchá, jak milé nebo nemilé, moudré nebo nemoudré, spravedlivé nebo nespravedlivé to které vyprávění je. To dobrý psychoterapeut ani mnoho nevnímá. Asi by považoval za zbytečné a neprofesionální vstupovat do těchto významových souvislostí vyprávěného příběhu. Podobně nedůležitý může být názor psychiatrie, psychologie, psychoterapie, jim blízkých oboru a odborníků. Důležité je, zda vyprávění pomáhá nebo nepomáhá spontánnímu uzdravení.

Psychoterapeut slyší především zdravá a nemocná naladění klientova rozpoložení. Vyhlíží klientova hnutí k podpoře jeho zdraví a hledá svůj doprovodný a podpůrný postoj. Dbá o naplnění možností psychoterapeutické role v tady a teď probíhajícím příběhu. Nejde po příznacích odporu, zbytečně nepoškozuje celistvost osobnosti, neanalyzuje, když nemusí, nefragmentuje život, ale podporuje jeho nedělitelnost. Ošetřujeme živé tak, aby v něm život trvat mohl.

Takové vyprávění může léčit vyprávěče, posluchače a prospívat jejich vzájemnostem. Psychoterapeutické vyprávění není demonstrací poučení, není breptáním, ani není volnou asociací. Je osobně odhodlanou řečí, řečí skromnou nezpochybnitelným vědomím o nevědění.

Vyprávění je vedené otázkou. Skrze otázku má být slyšeno. Otázkou má být otevřeno a dovedeno k odezvě. Skrze slyšenou otázku může být psychoterapeutické vyprávění i psychoterapeutickou roz-prav-ou.

Bible, mnohé jiné staré, posvátné a kultury zakládající texty jsou písemné záznamy vyprávěními. Vyprávění tvořilo a překonávalo kultury. Třeba není až tak důležité vědět, zda je více mrtvý F. Nietzsche, Bůh, nějaký bůh. Dost možná ani nemůžeme vědět, které jedy z mrtvol bohů a špatných skutků nás otravují. Chce se mi jen tázat, zda s rozpadem vzájemnosti neubývá vyprávění nebo s úbytkem vyprávění nemizí možnost prožitků vzájemnosti.

Vyprávění bylo zbaveno původních podob a významu. Postupně se stalo četbou, filmem, televizí. Stalo se nejen konzumací a kulisou konzumace, ale také narativní (vyprávěčské), nejčastěji využívané a přesto ne dost projasněné podoby psychoterapeutické péče o zdraví.

Jak a co máme psychoterapeutovi vyprávět, nebývá psychoterapeutickému vypravěči vždy dost zřejmé. Doporučuji vyprávěči vyprávět to, co mu jde myslí, poddat se spontánnímu myšlenkovému pohybu. To, co mu prochází myslí, však může uchopit až v důvěrně bezpečném rozpoložení. To nebývá po ruce. K tomu je někdy třeba se i prosedět.

Jako psychoterapeutický posluchač hledím porozumět. Příliš nerušit vyprávěče vlastní snahou porozumět. Nezastrašit ho vlastní snahou rozumět. Raději odložit naléhavost porozumění než naléhavost vypravěčova vyprávění.

Psychoterapie zná tolik podob vyprávění, kolik jen může být rozpoložení minulého a rozumění minulému. Je vnímavá k úzkosti, slabosti i síle vypravěčů, k vyprávěnému i nedovyprávěnému. Nejsme v ní jen účastníci vyprávění, ale i toho, co vyprávěním záměrně nebo bezděčně nastává. Jsme nejen vyprávění, ale také významové mlčení roz-vržené osobním vyprávěním.

Číst 476 krát Naposledy změněno neděle, 12 březen 2017 14:25
Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,

 

 

 

 

clen cap

Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze, obhájil kandidátskou práci v oboru filosofie a dosáhl psychoterapeutického výcviku na První lékařské fakultě University Karlovy. Profesně se angažuji v České asociaci pro psychoterapii. Od 10.11.2016 jsem v ní evidovaným supervizorem. Jsem v dědečkovském, tedy v postnarcistním avšak ještě v produktivním věku. Jsem zdráv a stále ještě sportující, od 17.9.2010 otcem Evelinky, od 7.7.2012 po druhé ženatý a od 11.3.2015 otcem Jindříška. Rád pobývám v přírodě a ve filosofii. Z vlastního a dosud trvajícího zájmu studuji dějiny psychoterapie a existenciální filosofie. Přesto se mi chce věřit, že to na výkonu mé služby není znát. Tváří v tvář raději více prožívám nežli myslím. S klienty se setkávám na níže uvedené adrese v raději pravidelných, převážně dvouhodinových, tedy 120 min. trvajících setkáních za 500Kč/1hod. S převahou z nich se vídám jednou týdně. Sezení nemívám před 7. hodinou ranní ani po 22. hodině večerní, ale někdy i o sobotách a nedělích. Nebráním se přiměřenému telefonnímu ani jinému terapií odůvodněnému styku mimo sezení. Jsem vázán etickým kodexem. Psychoterapii konám, zahajuji, přerušuji, obnovuji a mohu uzavřít ústní nebo písemnou smlouvu o péči o zdraví s klientem. Uzavření nebo neuzavření jakékoli smlouvy nepovažuji za tak důležitou pomínkou výkonu psychoterapie, jako vzájemnou důvěru. Ze sezení si pořizuji soukromý zápis, který mi dovoluje uchovat návaznost sezení, podržet a obnovit smysl společné práce navzdory překážkám, obtížím a případným přerušením. Domnívám se, že dobrá psychoterapie je osobní a jedinečná, existenciální a fenomenologická. Nezaměřuji se na klientelu zřetelně vymezenou tou nebo jinou diagnózou duševních a behaviorálních poruch. Vyhledávám práci pestřejší, tvůrčí a nepochybného smyslu.

Jindřich Holý, Havanská 6, Praha 7, 170 00
Tel: 607 944 546

mapa


 

 

 

 

scancapka

Více z této kategorie: « Curriculum Já? »