čtvrtek, 25 březen 2010 00:00

Čas psychoterapie a psychoterapie času

Napsal(a)

Psychoterapeuti stojí na straně života, nového, šťastnějšího počátku, příznivé změny, žádoucího vývoje a rozvoje osobnosti, tedy životního pohybu, nahlíženého především v proměnách psyché. 

Taková proměna je významněji zřejmá ze změn rozpoložení a naladění, méně ze způsobů, jak se na duševní projevy z převažujících rozvrhů filosofií a věd obvykle tážeme a nejméně snad ze samozřejmosti úsudku nebo zkušenosti. Změny, vývoj a pohyb mohou být srozumitelné především na pozadí jim odpovídajícího času. Čas, na kterém by mohly být původní duševní procesy zřejmé, neprokazuje jednotnou orientaci. Nemá zřejmou nulu ani neměnnou vzdálenost k jednotce. Není měřitelný. 

V teoriích a v diagnostice ustupuje význam pojetí času, pohybu a jejich možností pořádkům třídění, krásným spekulacím a jiným neléčivým smyšlenkám. V nich je psychické zastírané zvěcněným, odvedené od možností léčebných změn. Diagnostická a teoretická psychologie jsou rozvrženy na samozřejmosti lékařského naturalismu, do souvislostí příčiny a účinku, do mechanicky rozvrženého času. Naproti tomu existenciálně a fenomenologicky orientovaná psychoterapie je k času otevřenější. Její založení dovoluje vnímat čas jako pořádající rozvrh porozumění procesům a skladbu časových vzájemností k možnosti léčebných změn.

Některé časy si zpřítomňujeme, jiné zasouváme, abychom obstáli v jejich proměnách. Některé nás přesahují, jiné kontrolujeme, pořádáme a rozvrhujeme. „Časy se mění, co bylo, není", říkáváme, abychom unesli jejich rozdílnost, pomíjivost a vzájemnou nevzájemnost, abychom popřeli nepříjemnou možnost vrtkavosti jejich návratů, jako jsou „zbláznění se" nebo „zpětného otáčení kola dějin". Čas může být pozadím, na kterém se ukazuje zrání ducha, hnutí duše, okamžik extáze nebo katarze a nepochybně i mnohých jiných duševních změn. Neshledávám vážnějších důvodů k domněnce, že by všechny léčebné změny bylo průkazně odůvodněné rozvrhovat do prostorů, orgánů, věcí nebo kouzel.

Přestože filosofie převážně uvažuje o jednom čase, shledáváme přiměřené hovořit o chvíli, časech, dobách, epochách a nadčasovosti. Je čas, jsou časy, doby a epochy a dokonce i proměny jejich prostupnosti. Přirozené myšlení je s nimi srozuměné. Všechny a také jejich vzájemnosti vnímá a to nejen mechanicky a kauzálně.

Do rozšíření radionavigace měřil námořní navigátor pohyb nebeských těles sextantem a chronometrem čas na nultém poledníku. V kajutě, k účelu výpočtu polohy lodi, tikal chronometr s tímto časem bez ohledu na časové pásmo, ve kterém se loď právě nacházela. Námořníkův den určoval pohyb slunce nad jeho hlavou. Přílivové vody a jejich proudy kolem pobřeží oceánů rozhodujícím způsobem ovlivňují možnosti lodí těmito vodami proplouvat. Přílivový pohyb vodních mas je nejvíce určen pohybem měsíce, lunárním časem. Čas počasí omezuje použitelnost plachet a lodí. Plavby dnešních jachtařů jsou přes veškerý technický pokrok stále rozvrhovány v mnohém čase. Časové rozvrhy v horských chalupách a zemědělských samotách mohly být jednodušší, ale ne až tak mechanicky prosté jako v satelitním maloměstě odděleném od přírody, víry, informačního a sociálního dění, spojení se světem.

Časové prostupnosti a skladby jsou mnohým lidem zřejmé. Některé z nich tvoříme, jiné možnosti časových vzájemností můžeme a nemusíme naplnit a ještě jiné časové vzájemnosti se našim psychickým funkcím a skutkům vymykají. Jinak se dotýkáme času a nadčasovosti vydáni živlu nebo sociálnímu tlaku, jinak ve víře, nevěře, věrnosti a pochybnosti.

Všichni jsme se narodili a jednou poprvé si uvědomili, že zemřeme. Mnoha životními událostmi jsme ztráceli a získávali jiné časové horizonty. Mohli, ale nemuseli jsme je podobně prožívat. Některé jsme uchovali jasné, jiné si zamlžili. Některé jsme změnili změnou postojů a pozic, jiné si zachovali neměnné.

V bohatém světě nám s těly hýbou motory, myšlení sdílíme s křemíkovými krystaly, polohu nám pomáhají určit družice a světlo nebeské nahrazujeme elektrickým. Svých možností však máme sklon zneužívat. Cítíme se provinile a nedostatečně. Nechápeme, proč by náš život mohl sílit a mohutnět. Býváme podráždění myšlenkou, že žijeme velkolepou dobu. Nudíme se a smrt nás zúzkostňuje. Raději vyznáváme dobové špatnosti, než bychom potěžkali osobní příspěvek ke smyslu vlastního času a nadějím doby. Lhostejnost k odňatému času zastíráme podobně absurdní jako odkrývající se výmluvou, že „nemáme čas". Skutečně čas nemáme, ale dost možná, že v jiném významu, než obvykle chceme říci. Nemáme čas být.

Proti zjednodušené zkušenosti lineárně posloupných a nezvratitelných změn na pozadí technicky měřitelného času vystupuje zkušenost živelně protichůdných, mnoha stabilními i nestabilními tendencemi vedených, závislých i nezávislých vývojových změn. Jejich uvědomění dává smysl rozličným časovým rozvrhům. Radost, překvapení nebo úzkost z proměn časů prozrazují, že rozmanité časy nejen jsou, jsou prožívané, ale také, že mají měnlivé směry, spády, rozpoložení, naladění, rozumění a významy.

Můžeme tušit bezčasovost a vnímat tolik proměn časů, že z jejich prožitků ztrácíme samozřejmou jistotu sebou a světem. Naproti tomu vnímání jen jediného, aditivního a nedělitelného času redukuje mnohé psychické funkce a niterné procesy, limituje schopnost nalézat vztah k sobě a ke světu. Brání ryzímu poznání absolutních jinakostí a ochotě vzít na sebe zodpovědnost za jejich možnosti. Směřuje k totalitě.

Nevyhnutelná návaznost změn poukazuje k nutnosti a osudu, jejich konečnost ke smrti. Smrt, osud a nesvoboda nás tak zúzkostňují, že ani čas a převahu jeho možných rozvrhů nedokážeme myslet. Vědomí času a časů zasouváme a s ním ztrácíme sami sebe a svět.

Přesto se nemůžeme vyhnout všem prožitkům časů. Vždy již jim nějak z prožitku rozumíme. Nikdy ne však zcela. Znovu čas rozvrhujeme, abychom času a sobě lépe rozuměli. O platnosti svých uspořádání časů se významně střetáváme. Chceme i nechce odkrývat vlastní časové rozvrhy, podílet se na jiných časových rozvrzích a nejméně snad cizím rozvrhům podřizovat ty vlastní.

V naší epoše společně rozumíme převážně jen času veřejně anonymnímu, rozvrženému jako technicky posloupné nezvratitelnosti. Méně rozumíme času jako pravdě obratu a pobytu nebo naopak jako zastřenosti, konvencí, nepravdě, klamu, manipulaci, podvodu nebo výmluvě. Lhostejnost anonymity času si zaslouží pohrdání. Veřejný čas si zaslouží tolik úcty, kolik k němu veřejnost chová. Sluneční podstata času je úctyhodná skutečným pohybem Země.

Psychoterapeutická péče si zpravidla žádá více a mnohých časů, než máme odvahu si přiznat. Chce působit v souladu s časem spontánního uzdravování. Častěji ho však předbíhá, nebo následně upevňuje. Jen vzácně dosahuje souladu s ním. Převaha psychoterapie se blíží jazykovým hrám, aktivuje se otřesy z jinakosti, je vedena chybami nedorozumění a touhou překonat je srozuměním. Čas mnoho nevnímá, upadá do metodik a technik.

Úplné minutí spontánního uzdravování činí léčebnou snahu takřka zbytečnou. Neumíme vložit do duševně trpícího mnoho vlastní duševní pohody. Nemůžeme provádět transfuze citového rozpoložení nebo transplantace samozřejmých jistot sebou. Krátkodobé snahy ochránit a zachránit duševně trpícího se mohou míjet se smyslem dlouhodobého procesu léčby, přestože otevřenost akutní krizové situace může být léčebně zhodnocena. Naproti tomu dobrá nebo raději běžně špatná psychoterapie zbavuje klienta nezdravých vlivů jeho doby, vývojových fází sociálních skupin, nebo obvyklostí průběhu intimního partnerství. Nepomáhá klientovi rozeznat nebo dokonce vzít na sebe své bytí v mnohosti jemu vlastních časových možností.

Kdyby utrpení, ztráty času a prostředků způsobené pošetilostí a bláznovstvím nebyly ještě drtivější než oběti, které si žádá psychoterapie, nikdo by ji nepodstupoval ani nekonal. Dost možná, že bez dostatečně silného důvodu a odhodlání v psychoterapii vytrvat, je lépe psychoterapii ani nezkoušet. Psychoterapeutův výkon oslabuje klientova úzkost z možnosti jeho proměn. Poletování mezi atraktivními, názorově nezakotvenými, krátkodobými psychoterapeutickými ochutnávkami nabízí zdání zběhlosti, sebevědomí znalce oboru psychoterapie, ale není léčebné ani zdravé. Domnívám se, že stálejší a příznivé psychoterapeutické změny nebývají až tak po ruce jako ty vědecké nebo kouzelnické. Dlouho se připravují a do jedinečnosti pevného životního postoje zrají pomaleji. Nejsou sice atraktivní a rychle dostupné, ale jejich výsledky jsou přirozenější, stálejší a důvěryhodnější.

Abychom si navzájem mohli užít svobodného „teď", zpřítomnit si zasuté významy minutého a odemknout možnosti budoucího času, potřebujeme se v rozvrhu veřejného času dohodnout na době psychoterapeutického setkání. Mobilní telefon nám již pár let dovoluje posouvat závaznost sjednaného přidáváním dalších slov a posouváním jejich významů. Inflace mobilních spojení přispěla k dalšímu snížení váhy řeči, k nezávaznému žvanění a předstírání skutečné řeči.

V časech vzájemné úcty a respektu ke svrchovanosti mnohé bytosti se říkalo, že dochvilnost je výsadou králů. Úcta účastníků psychoterapie k veřejnému času je úctou k veřejnosti a ke každému, kdo se společného sezení účastní. Respekt k veřejnému času také umožňuje otázkou časových možností jiných účastníků psychoterapie, jejich jiných, intimních a niterných časů. Existenciální významy času druhého můžeme předpokládat až ze zážitku vlastních proměn toku vnitřního času.

V ohrožení se vnitřní čas zrychluje. Dovoluje nám vnímat a zrychleně jednat v nekonečných vteřinách děsivě ohrožujících událostí. Vnitřní čas rozhodně není jen biologickým časem funkce orgánů, tepu srdce a frekvence dechu. V klidné spokojenosti a spánku se naopak některé vnitřní časy nejen zpomalují, ale i rozvolňují a rozhojňují.

Jsme nadaní schopností rozvinout mnohé vnitřní vědomí času a dosahovat jejich souladů. Mnohé vědomí vnitřního času však nepodléhá ani vystupňovanému ohrožení života. V soustředění na veřejný čas se špatně pracuje, rodí, umírá i usíná. Abychom mohli usnout, potřebujeme přestat vnímat čas na hodinách a poddat se, uvolnit se skladbě časů vnitřních, být u sebe a své rozmanitosti vnitřních časů.

Jsme k vnímání spletitostí časů přirozeně vybaveni. Sen bývá propletencem mnohých, často i protiběžných časů. Domnívám se, že většinu snů je skoro nemožné podržet v bdělém vědomí právě proto, že bdělé vědomí neudrží souběh, propojenost ani nezávislost vzájemně propletených časů, které nám jsou i v bdělém stavu nějak vlastní. Tyto časy mají svá rozpoložení, mají jim odpovídající paměťové, významové a výkladové možnosti. V bdělém stavu většinou podržíme jen jedno vědomí následně posloupného času. Bdělý výklad snu pak bývá vědomím jednoho času, oškubanou vzpomínkou na prožitky patřící do jedné časové posloupnosti snu.

Bdělé myšlení, vzpomínání, vyprávění a naslouchání snu s obtížemi sleduje jen jednu zpřetrhanou časovou nit. Redukce snových časů na jediný bdělý čas a jeho snový příběh drobí původní bohatost snu do banalit. Je mnoho druhů snů a ještě více časových rozpoložení snících v nich. Sdílení snů řečí je omezené. Slova nepřiléhají původnosti snových prožitků. Domnívám se, že časté analýzy snů třepí časovou nit snění do původních chomáčů časové neuspořádanosti. Ty pak ani psychoterapeutické sudičky nemohou navinout na vřeteno kolovrátku posloupně nabývajícího a nezvratitelného času.

Naproti tomu veřejný čas nemusí být odvozený jen od zdánlivého pohybu mužného Slunce a jeho času, ženské Luny a jejího času, ale také od četných změn, od událostí a živlů. Veřejný čas může být jejich rámcem jedině tak, že některá určení času prosadí na úkor intimnějších, mnohdy pro duševní zdraví významnějších časů.

Úcta k veřejnému času je uctěním těch, kdo si veřejný čas osvojují. Je výsadou pokory před časem druhého, uznáním jeho existence, skutečným obsahem opravdové slušnosti. Spory o dodržování veřejného času brání vzájemnosti v jakémkoli sdílení prožitků bytí a času. Naproti tomu samozřejmá dochvilnost je příslibem smyslu pro vzájemně rovnou spravedlnost.

Čas psychoterapeutických setkání není jen následně plynoucím terapeutickým časem. Podobně časově prostoupenou je i cesta a příprava na sezení, cesta ze sezení, očekávání a doznívání psychoterapeutických prožitků, čas věnovaný studiu psychoterapie, čas čtení a psaní o ní a veškeré časy vnitřních rozhovorů včetně bdělého a spánkového snění. Jsme mlčenlivou řečí, jsme stále nedovyslovením, otevřeným, niterným rozhovorem. V něm není jedna časová následnost, ale mnohá vývojová prostupnost, časová spletitost a prostupná významovost.

Psychoterapeutické sdílení času plyne, zastavuje se a naopak bleskově proniká různými směry vzájemností minulých a budoucích časů, aby projasnilo svobodu přítomnosti, času možností a možnosti časů. Tak tomu může být v existenciálně a fenomenologicky orientovaných psychoterapiích, aniž by klientům vždy muselo být dostatečně zřejmé, že psychoterapeut dbá o klientovo pojetí času, jeho bytí ve skutcích na pozadí událostí, příběhů, autonomních prožitků niterných časů na pozadí časů veřejných.

Živel řeči respektuje dobové a situační samozřejmosti, pramení ze vzájemnosti časů a časem formovaných významů. Naproti tomu fenomenologova řeč a její vnímání proměňují čas hovoru a projasňují možnosti časového přesahu. Některé možnosti skrze sdílení myšleného usnadňuje a otevírá, jiné naopak komplikuje a léčebně uzavírá. Klientovi nepřidává názorový rozvrh světa, jen prožitkově zpřítomňuje to umrtvené, co mu brání v jeho žití.

Mnohý terapeutický úspěch spočívá ve schopnosti psychoterapeuta rozpoznat, kterému klientovi může být ku prospěchu jedny možnosti prožívání času otevírat a jiné raději ne. Psychoterapeutická řeč nemůže být extatickým letem nad časovými horizonty, poetikou slov otevírajících zavřené, ani magickým rituálem. Psychoterapie není mystériem, múzou umělců, nástrojem erotomanů, zdrojem marketingových postupů nebo koučování týmů ani svobodným uměním života, ale vždy neopakovatelnou podporou jedinečného sklonu ke zdraví. Čas psychoterapeutických sezení je především léčebně chráněným časem společného vyklonění se do duševně léčebných možností, do zdůvodněně úlevného rozpoložení a rozumění niterným a veřejně plynoucím časům, do možností jejich sousledností a souladů, narušování a scelování časových souvislostí.

I léčebné zacházení s časem však může bolet. Nemělo by však bolet zbytečně, ale jen úlevnými možnostmi životních počátků, nemělo by svírat, ale otevírat, nemělo by zúzkostňovat, ale vábit, nemělo by působit zlo, ale dobro. Psychoterapie je procesem uvědomování zlého a jeho niterného zpracování. Je zráním do dobře důvěryhodného smyslu.

Plnost pobytu v psychoterapii sílí rozpažením časových významů. Rozhodující a stálé psychoterapeutické změny nenastávají v rozvrzích prostoru ani vztahů, biologických ani sociálních souvislosti, ale ve způsobu vnímání časů, jedinečných, původních a spontánních reakcí klienta na jeho neopakovatelné životní možnosti. Psychoterapie jako osobní a kulturní fenomén předznamenává konec minulých a začátek budoucích rozvrhů časů.

Deterministické fázování vývoje a mnohé diagnostikování uzavírá možnosti vývojových změn k uzdravení, omezuje léčebné možnosti, brání svobodě k obnovení jiných vývojových možností. Podporuje opuštění sebe a únik do nemoci. Je lépe nevěřit v žádné nezvládnuté vývojové fáze ani v žádné diagnózy, než ponechat klienta v beznadějné samotě z nich. Nikdo nemůžeme ztratit minulost ani získat novou. Nemůžeme teď navázat staré, ale jen nové přátelství. Minulému můžeme jen lépe rozumět a skrze jistotu rozumění plněji prožívat významy, které se v možnostech otevírají.

Vědomí „teď" není udržitelné bez celkově uspořádaného vědomí minulého a budoucího. Klientovy nové časy vždy nějak navazují, jsou vztažené k časům minulým. Trhání časů strhává ke změněným stavům vědomí. Léčebnější bývá jejich scelování. Noc, která nevoní dnem včerejším ani netuší rozednívání dne zítřejšího, je beznadějí duševně trpících.

Duševní pohyb proti plynutí následného času je prožitkově nezpochybnitelný. Tradované tázání se po příčinách traumatu a veškeré to vzpomínání jsou možné jen zpřítomněním autentické vzpomínky, roztržením času v teď, jeho posunem proti směru veřejného plynutí a opětovným ustálením tehdejšího toku času. Nejde však ani tolik o bezpečné prožití původní vzpomínky nebo traumatu, ale o nové porozumění poškozeným vývojovým možnostem o navázání nových souvislostí v minulém čase pro časy budoucí.

Poškození, opotřebení a vyčerpanost tíhnou ke smrti. Odhodlaná touha svobody míří k počátku. Počínání počátku počinem je nejen svátkem bytí, ale také zakládáním času nového, projevem života a duševního zdraví.

Vhodnost času k psychoterapeutickým snahám a smyslu času každého sezení nejsou snadnými, ale léčebně významnými otázkami. Přestože pravidelnost psychoterapeutických výkonů posiluje jejich vliv, životní změny mohou probíhat v jiném časování časů nežli snahy terapeutické. Dokonce i otálení, odkládání a přerušování psychoterapeutické péče a zvláště pak její ukončení mohou významně podpořit příznivé vývojové možnosti klienta. Nemusí být snadné trpělivě a intuitivně vyhlížet léčebné průniky ve spletitostech proměn naladění nebo rozpoložení časů klienta a možností, které se mu skutečně chtějí.

Rozumové myšlení posílené růstem kvalifikace může přehlušit vjemy vnitřního vědomí časů a jejich významů, bránit možnostem jejich zpřítomnění, otevírání nebo uzavírání se jejich proměnám, podržet a propracovávat si je. Zvnitřnění anonymních konvencí vnějšího času přehlušuje niternou rozpravu o vlastním plynutí časů.

Čas psychických krizí, potíží a psychoterapeutické péče, čas zájmu o psychoterapii je existenciálně vzácným životním časem. Hledáme v něm sami sebe, proměny svých časů, možností a svobod. Čas psychoterapie nepoukazuje k psychickému selhání. Není marnou ztrátou. Není důkazem psychické nedostatečnosti, ale odhodláním neopomenout možnost být sám sebou, vzít na sebe plnost svého žití, vrátit se k původnosti vlastních kořenů a počátků, prohlubujících se významů do smyslu vlastního bytí.

Ústup zdraví je spojen s pohybem od veřejného světa k niternosti, od časů veřejných k časům niterným. Nemocný ani introvert naštěstí neuvěří možnosti, že niterné časy by mohly být zvrácené. Intuitivně a zdravě vnímá léčebný význam rozpoložení v nich a psychoterapeut ho v nich provází tak a až tam, kam může a je klientovi ku prospěchu.

Zdraví, nemoc a čas naštěstí nejsou jen sférami objektivních věd, veřejného anonyma a jeho času. Jsou to především naše rozpoložení a rozumění jim. Introvert, otřesený a nemocný hledí do vnitřních časů, které zakládají jeho obnovu jistot a životních možností. Když mu je pro něj citově významný extrovert, zdravý nebo otřásající popře nebo významově znehodnotí, nastává vhodný čas ke zvážení psychoterapeutické pomoci.

Neznám obecně platné kritérium nutné, zbytečné, úspěšné nebo neúspěšné psychoterapie. Každá psychoterapie je poznamenána nejistotou návratnosti vkladu. Mohu se snad domnívat, že kritériem úspěšné psychoterapie by možná mohla být příznivá vývojová změna, počátek šťastnějšího času, počátek bez příčin, počátek ze své taktovosti počátku, který by mohl být až tak významný, že by mohl být k unesení také jako konec.

Číst 559 krát Naposledy změněno čtvrtek, 30 říjen 2014 09:51
Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,

 

 

 

 

clen cap

Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze, obhájil kandidátskou práci v oboru filosofie a dosáhl psychoterapeutického výcviku na První lékařské fakultě University Karlovy. Profesně se angažuji v České asociaci pro psychoterapii. Od 10.11.2016 jsem v ní evidovaným supervizorem. Jsem v dědečkovském, tedy v postnarcistním avšak ještě v produktivním věku. Jsem zdráv a stále ještě sportující, od 17.9.2010 otcem Evelinky, od 7.7.2012 po druhé ženatý a od 11.3.2015 otcem Jindříška. Rád pobývám v přírodě a ve filosofii. Z vlastního a dosud trvajícího zájmu studuji dějiny psychoterapie a existenciální filosofie. Přesto se mi chce věřit, že to na výkonu mé služby není znát. Tváří v tvář raději více prožívám nežli myslím. S klienty se setkávám na níže uvedené adrese v raději pravidelných, převážně dvouhodinových, tedy 120 min. trvajících setkáních za 500Kč/1hod. S převahou z nich se vídám jednou týdně. Sezení nemívám před 7. hodinou ranní ani po 22. hodině večerní, ale někdy i o sobotách a nedělích. Nebráním se přiměřenému telefonnímu ani jinému terapií odůvodněnému styku mimo sezení. Jsem vázán etickým kodexem. Psychoterapii konám, zahajuji, přerušuji, obnovuji a mohu uzavřít ústní nebo písemnou smlouvu o péči o zdraví s klientem. Uzavření nebo neuzavření jakékoli smlouvy nepovažuji za tak důležitou pomínkou výkonu psychoterapie, jako vzájemnou důvěru. Ze sezení si pořizuji soukromý zápis, který mi dovoluje uchovat návaznost sezení, podržet a obnovit smysl společné práce navzdory překážkám, obtížím a případným přerušením. Domnívám se, že dobrá psychoterapie je osobní a jedinečná, existenciální a fenomenologická. Nezaměřuji se na klientelu zřetelně vymezenou tou nebo jinou diagnózou duševních a behaviorálních poruch. Vyhledávám práci pestřejší, tvůrčí a nepochybného smyslu.

Jindřich Holý, Havanská 6, Praha 7, 170 00
Tel: 607 944 546

mapa


 

 

 

 

scancapka

Více z této kategorie: « Psychoterapeutická láska Můj čas »