Někdo šije boudu, jiný dává pozor, aby mu do ní nevlezl, jeden zná odpovědi, druhý otázky, ten je nemocný a onen se těší zdraví. Vždy jsme byli různí. Zhruba čtvrt století nejsme za různost trestáni. Dohánějí nás však otázky v co věřit a co dělat: „Nebát se a nekrást?“ „Nebát se a ukrást?“

Jak kdo, jak kdy. Chuť omdlít do Evropy, kapitalisticky tam žít a socialisticky tam pracovat, vystřídalo čecháčkovství. Hodláme, vyčkáváme a upadáme. Váháme vzít na sebe vlastní svobodu. Neprožili jsme důvod k probuzení svědomí. Přejeme i nepřejeme zdraví, léčíme se i předstíráme léčbu. Jako psychoterapeuti konáme, učíme, předáváme, hájíme, kážeme, odkazujeme, zakazujeme, skrýváme a vykazujeme psychoterapii, přestože ta je, stejně jako převaha psychického pohybu neuchopitelná. Domnívám se, že by jí více prospěly vnímavost, taktnost a úcta. Psychoterapii naopak škodí nezájem a horlivost. Psychoterapie zůstává tajemnou. Jasné je jen to, že ji provádí psychoterapeut. Ten je však ještě tajemnější než jeho psychoterapie. Spory o psychoterapii a o psychoterapeuty jsou převážně jalové.

Psychoterapie v totalitě, válečném stavu a válce, které nahrazovaly mravnost, nebyly, nebo zatuhly v totalitní ilegalitě. Mocensky manipulovaná sociální patologie deptala psychoterapii, zbavovala ji tváře, dějin, možností legálně a legitimně léčit a pobývat ve veřejném prostoru. Mnohé důsledky trvají dodnes.

Psychoterapie se v demokratických společnostech rozšířila a dosud šíří především léčebným výkonem. Primárně je osobně léčivá. Také kvalifikační legitimitu vykazuje osobně léčivým výkonem. Její léčebná legalita je, přísně vědecky vzato, obtížně vykazatelná a kontrolovatelná. Její uznání vždy více spočívalo na legitimitě, nežli na legalitě. Psychoterapie dodnes nemá až tak silné předpoklady k uznání vědeckosti poznatků a tím ani k legalitě výkonů jako věda. Je jinak vědecky průkazná než Karteziánská nebo tzv. tvrdá věda. Ale i ta má s kontrolou a financováním svých výkonů nemalé obtíže.

Obec Daseinsanalytická (dále jen ObDA) se hlásí k Dasinsanalytické a psychoterapeutické tradici. Nezříká se své disidentské, skupinově výcvikové minulosti, ale také zodpovědně hledá nové legitimní a legální možnosti léčebného působení, které by více odpovídaly dynamice vývoje lidských potíží, rostoucí šíři způsobů jejich možných překonání a evropským standardům.

ObDA není jen výcvikovým institutem. Hledí především ku pomoci těm, kdo Daseisnalyzu léčebně konají, aby skutečně byli ku prospěchu zdravotně potřebných. Koná léčbu jako jedinečně objevný proces otevření zdravější možností pobytu.

ObDA se nedomnívá, že vklad psychoterapeutů do národního zdraví by byl aktuálně významnější, kdyby o něj pečovala psychoterapeutická komora nebo jinak mocná administrativa. Mocenská obhajoba v protikladu s osvobozující psychoterapií. Domníváme se, že psychoterapie má také účinné a levné schopnosti regulovat samu sebe. Přestože jsou měnlivé a málo projasněné, lze tušit, že plynou z osobního zájmu potřebného na psychoterapeutické změně a z poměrů slastí a strastí, které možnosti příznivých změn navozují.

ObDA se domnívá, že psychoterapie může živořit a omezeně léčit i v totalitách. Styk s totalitou mění a práce ve prospěch totality vyprazdňuje léčebný obsah psychoterapie. Pokusy o zmocnění se psychoterapie oslabují její léčivost. Česká psychoterapie je již čtvrt století uvízlá v přechodu z ilegality do demokracie. Nejvíce úspěchů dosáhla v popularizaci odborné literatury. Postupné a někdy sporné úspěchy dosáhla v průpravách psychoterapeutů. Patrně nejmenších úspěchů dosahuje v léčebných výkonech.

Dost možná, že i statistické součty výcvikových hodin všech frekventantů výcvikových modalit a součty hodin sezení s pacienty a klienty, by nás dovedly k otázce, co to vlastně při výkonu psychoterapeutických výcviků a při výkonech léčebných děláme. Dost možná, že psychoterapii především cvičíme, možná, že pod zdáním výcviku cudně léčíme. Není vyloučeno, že psychoterapeutické výcviky se více vzdálily od léčebných a vzdělávacích procesů, než si dovedeme představit, dost možná, že sledují jiné než psychoterapeutické zájmy, možná rozvíjejí vlastní kulturu a existenci. Těžko vědět. Česká psychoterapie je především nepřehledná.

ObDA neví, co vlastně jsou psychoterapeutické výcviky v Čechách. „Žíly jí to netrhá.“ Domnívá se, že rozhodující a vydatnější prameny poznání a peněžního zajištění psychoterapie a Daseinsanalýzy byly a dodnes jsou léčebné procesy, ne vzdělávací a průpravné aktivity.

Občané ObDA se nezříkají vlastní moci. Podílí se na veřejném prostoru. V něm trvá pospolitost skrze živou ideu, pro kterou pospolitost vznikla. Pospolitost zaniká, když svou ideu vyčerpá, nebo jinak o ni přijde. Idea pospolitosti psychoterapeutů je silná bolestí a odhodláním těch, kdo psychoterapii jako terapii, to je léčbu, ke svému životu naléhavě potřebují.