Jsem názoru, že převahu prvních nemocí vyléčí maminka. Poslední, smrtelnou nemoc nevyléčí nikdo. Lékař vystaví úmrtní list. Mezi narozením a smrtí se na léčbě podílí kde kdo a tak, jak to dokáže. Léčba je naplněním dohod o vzájemné spolupráci ku pomoci tajemného uzdravení. Názor, že lékař léčí a Bůh uzdravuje, patří k běžně vtipným rozvrhům světa. Méně veselé bývá dohadování o hranicích léčby. Ty by měly respektovat svobodu jedince.

Jako psychoterapeut bych chtěl podpořit přirozené právo psychoterapeutů používat slov psychoterapie, terapie a léčba. Je to k nevíře, ale takový spor mezi Českou asociací pro psychoterapii a Psychoterapeutickou společností České lékařské společnosti J. E. Purkyně skutečně trvá.

Pojmy léčba a terapie používáme v běžné životě i rozličných oborech a na rozličných úrovních těchto oborů. Pestrost činností, které označují, přesto nevede k zásadním nedorozuměním. Stranám rozmlouvajícím o léčbě se nabízí spousta dalších slov, kterými mohou jakoukoli léčbu nebo představu o ni dále upřesňovat.

Převaha starších slovníkových výkladů těchto pojmů podléhá tradiční úctě k vědám. Tato úcta bránila autorům slovníkových hesel přiznat spornost a mlhavost věd. Starší slovníky převážně tématizují léčbu jako výkon lékaře. Ne snad proto, že by chtěly těm, kdo lékaři nejsou, zakazovat léčit nebo jejich léčebný vliv na uzdravení nepřiznávat. Dost možná, že slovníky obsahují především lékařské výklady, protože léčebné výkony lékařů byly rozvinuty do vědečtější průkaznosti a logické sdílnosti. Možná se projevil i vliv tradice a opisování slovníkových hesel. Ještě do nedávna zajímalo čtenáře naučných slovníků především léčení poskytované lékaři. Dnes se veřejnost zajímá o alternativní léčebné postupy. Ty jsou spolu s psychoterapií v demokracii legální.

Domnívám se, že spor o oprávněné použití slov léčba a terapie je zbytečný. Je sporem o veřejně používaná slova běžného jazyka. Vývoj přirozeného jazyka dosud nevytvořil, ani veřejnost nepřijala, srozumitelně rozlišující pojmy pro rozdílně graduované léčebné výkony. Spor o právo užívat výše zmíněné pojmy předbíhá přirozený vývoj jazyka. V současné podobě nemůže prospět ke zlepšení péče o zdraví.

Spor o právo na používání slov léčba a terapie je sporem o koncese. Sám o sobě je bezobsažný. Zastírá však významný spor o právo regulovat toky peníze, které jsou na léčení a terapii určené. Aktérům sporu nejde o případné důsledky léčebných nedorozumění, ale o právní a reklamní vlivy na očekávané platby.

Lékař a lékárník mají stejný slovní základ. Proto však nemohou zakazovat ostatním, aby léčili a svou léčbu nazývali léčbou. Přece i mimo ministerstvo zdravotnictví můžeme pečovat o zdraví a nejen na ministerstvu vnitra pečují o naše nitro. Navzdory nehynoucím zásluhám těchto ministerstev nám nikdo nebrání pečovat o zdraví a dbát o nitro, hovořit, číst, psát a konat ku prospěchu zdraví a niterného pokoje.

Lék, léčba a zájem o zdraví jsou asi vývojově původnější, než politické a hospodářské ambice profesních a politických struktur. Veřejnost nemá důvod omezovat své jazykové zvyklosti. Ty nemohou být korigovány administrativou ani legislativou, ale vyvíjejí se spolu se vkusem a mravností. Lékařské a farmaceutické loby mají již tak dost jiných monopolních, reklamních a právních možností, prostor a výsad. Nemusí administrativně potlačovat výstižnost běžně užívaných pojmů. Braňme se nevkusným snahám omezovat přirozený jazyk, abychom si sami nezadali s důvody pokleslosti vkusu. A naopak ctěme mnohý vkus dobře míněných léčebných snah. Mlčení trpících nás k tomu kategoricky vyzývá.

Každá, jakkoli vědomá účast pacienta na léčebném procesu je zrnkem jeho samoléčby. Samoléčba může být i živoucím zrnem, mocí sebe uzdravujícího se života. Psychoterapie je ražena psychickou účastí na terapii. Vznikla jako samoléčba, postupně jako sdílená samoléčba. V dalších návratech k samoléčbě sílila a mohutněla. Osobní zkušenosti z duševní a duchovní péče o vlastní zdraví jsou nenahraditelnou kvalifikační oporou a podmínkou mnohaletého výkonu profese i současného psychoterapeuta. Psychoterapie dodnes probíhá v rozličných sdíleních nemoci a samoléčby zúčastněných lidí.

Význam osobně specifické účasti na léčbě nepřehlédnutelně odlišuje psychoterapii od jiných, objektivních léčebných oborů. Psychoterapeutická zkušenost může být v rozporu s kauzalitou subjekt-objektového vztahu. Oponuje představě některých lékařů, že léči výhradně oni a, nebo osoby jimi k léčbě pověřené. Pacient nebo klient se v mnohém léčí sám, ze svého zájmu uzdravit se, svou snahou ujasnit si jak je a chce být jsoucí. Naproti tomu marodí a umírá ve své nechuti být, ve strachu ze života, z odporu k životu. Mentální, citový, sociální nebo jiný ústup ze života se blíže ke smrti scházejí, ale ve větší plnosti života se často i radikálně míjí. Ani tato míjení a rozdílnosti prací s nimi nejsou důvodem ke vzájemnému znevažování léčebných možností.

Uznáním vědomé účasti pacienta na léčebném procesu je první podmínkou k uznání vlivu všech dalších účastníků léčebných procesů. Všech, kdo se v setkávání podporují na osobně jedinečných, vzájemně se doplňujících a společných cestách ku zdraví. Ty jsou nezávislé na koncesích. Buďme méně úzkostní z kompetenčních střetu léčících koncesionářů a vnímavější k mnohým léčebným možnostem. Nenechme se odvést nicotnými spory o užívání jazyka od vlastního psychoterapeutického díla. Ne lékaři, ne psychoterapeuti, ale básníci poukazují k vývoji jazyka. Na nás je, abychom dbali důstojnosti svých oborů.