Nevím, co je psychoterapie. Tím méně mohu vědět, jak bych ji mohl prokazovat. Nebo to či ono někdy tak trochu vím? Mám nebo nemám vědět kdy, jak, proč a komu psychoterapii dokládat? Na stěně mám pro klienty vyvěšený diplom a osvědčení z komplexního vzdělání v psychoterapii. Můj výskyt byl kdysi a kdesi prokázán. Jak a komu bude prokazován?

Pokročilejším klientům a milým kolegům ochotně přiznávám, že: o co méně vím, co by psychoterapie mohla být, o to naléhavěji jí potřebuji porozumět. Trápení z nevědění mi otevírá poznávání. Bídné pohodlí vědoucího mi naopak poznávání uzavírá. Brání mi vidět fenomény. O co méně toho o psychoterapii vím, o to vnímavěji se jí otevírám, o to bohatěji a srozumitelněji se mi v konkrétní jedinečnosti výkonu ukazuje. Nevěděním rozhodně neztrácím, ale budím myšlení.  

Když něco naopak o teorii psychoterapie vím, snáze poklesnu do teorií profilovaného vnímání, do omezení vnímaných příznaků léčeného. Snáze mohu uvěřit ve skryté podoby nevyskytujících se příznaků a tak se dopustit léčebných omylů. Psychoterapeutovo vědění limituje myšlení. Nejen rozvojem kognitivních schopností, ale také některými zvláštními druhy naivity a dokonce i hlouposti, může být psychoterapeut povolán k léčbě.

Když teoriím věřím, snáze psychoterapii zahájím a konám, někdy až do vyčerpání možností aplikovat teorii. Zodpovědně však mohu, domnívám se, výkon psychoterapie uzavřít jen fenomenologicky, s respektem k jedinečným příznivým změnám. Je samozřejmé, že klient může a má být nesrovnatelně svobodnější a více spontánní.

Klienti mají větší důvěru k teorii než k fenoménu. Mají větší důvěru k diagnóze než ke svému rozpoložení a naladění, k psychoterapeutovi než k sobě. Chtějí potvrdit a zajistit výsledek psychoterapie oporou v osobním vztahu. Raději přijmou neosobní teorii než by přijali zodpovědnost za vlastní jedinečnost. Klientův život bývá uvízlý. Potřebuje podporu pohybu k sobě a zároveň do světa. Potřebuje pomoc k proporcionálnímu a synchronizovanému růstu do obtížně představitelných vývojových pohybů, do zatím pro něj nepředstavitelných prostor.

Psychoterapie zná jedinečné cestičky ku zdraví. Rozpoložení pokorně tázajícího podobně jako rozpoložení v odpovědné odpovědi trpícímu mohou léčebně působit. Takové postoje a skutky však nutně nemusí ladit s institucionalizovaným zájem psychoterapeutického oboru. Obor je prezentován poznatky, teoriemi, psychoterapeutickým provozem, statutárními orgány spolků a institutů, v lepším případě psychoterapeutickou kulturou. Institucionální prezentace oboru je nucena vědět, ne myslet. Instituce nemyslí, ale mohou presentovat vědění nebo jinou domnělou nebo skutečnou moc. K tomu tvoří paradigmata, ideologie, hájí víry, významy a pověry, institucionální a oborové normy. Prezentace oboru může a dokonce snad i má věřit, že je srdcem a dechem oboru. Za to zasluhuje díky, důvěru, ale také pomoc k udržení živého vztahu s léčbou. Psychoterapeut nemusí být loajální k presentačním a vzdělávacím strukturám oboru. Politická presentace oboru není povinností psychoterapeuta. Ten by měl především léčit. Reprezentanti oboru by naopak měli především hájit léčbu

Nejsem sám, kdo se domnívá, že přílišný, nešikovný, nešťastně kodifikovaný, ekonomický, právní nebo jiný oborový tlak na výkon psychoterapie může léčbě překážet. Skepsi vůči institucionalizaci, diagnostikování a hrazení psychoterapeutických výkonů pojišťovnami sdílím např. s I. D. Yalomem.

Kdyby psychoterapie mohla být obchodní značkou, pod kterou by se prodávala léčebná dovednost poskytovaná certifikovaným psychoterapeutem, neobešla by se bez legislativního rámce a snad ani bez psychoterapeutické komory. Psychoterapie by pak pravděpodobně probíhala v samozřejmosti ekonomické a právní příručnosti, ale o to v temnějších mlhách rychle se vyprazdňujících standardů. Kdyby se však některé psychoterapii chtělo zůstat svobodným uměním, mohla by mít blíže k vlastním zřídlům nemocí a zdraví.

Jedním z polí, na kterých se taková zřídla ukazují, je kultura. Zatímco teoretici umění mají pochybnosti, zda je vůbec jaké umění, psychoterapeuti se střetávají o právo používat slov arteterapie a muzikoterapie. Není to tragicko-komické? Zatímco psychoterapeuti vedou jalové spory o své obchodní značky, labilita globalizovaného světa usnadňuje psychopatům řádit.

Porostou-li sociální, politické a válečné konflikty, poroste potřebnost psychoterapie a zároveň poklesne objem veřejných prostředků na ni vynakládaných. Psychoterapeutické instituce se střetávají o stále ještě čerpatelné položky, zatímco záblesky teroru, rozvoj útlaku, bezpráví, zneužívání informatiky a moci, šíření nemravnosti a nevkusu prolínají s bolestmi kulturních kolizí. Bolestivě prostupují idealizacemi. Nejsme ohroženi jen světem a přírodou. Stále více ohrožujeme sami sebe. Krvácíme z četných a rozmanitých kulturních ražeb, mocných a mocenských přeražení.

Rozeznáváme je také v akutním konfliktu rodinného soužití. Konflikty mezi kulturními kořeny rodičů mohou ničit rodinu více a původněji než běžná sexuální nedorozumění. To, že kulturní konflikty mají často podobu sporu o peníze nebo o sexualitu, nutně neznamená, že je sexuality nebo peněz málo nebo mnoho, že by sporů bylo více nebo méně, kdyby obojího bylo více nebo méně. Dost možná, že již tolik nejde o disponibilní množství peněz a sexu jako o kulturu jejich projevů, o zbytečné fascinace a frustrace jimi. Možná, že vývoj psychoterapie jen málo a opožděně zaznamenává prudký, ale zatím málo reflektovaný nárůst kulturních frustrací.

Psychoterapie není filosofií, psychologií ani teorií kultury. Je zbytečné k jakémukoli z léčebných působení těchto oborů skrze psychiku přidávat přívlastky klinická, ambulantní, experimentální nebo teoretická. Odborníkům tyto přívlastky asi tolik nepomohou a veřejnost by možná mátly. Přiznávám se však, že mě neobvyklá spojení slov jako klinická filosofie nebo ambulantní teorie kultur osvěžují. Připomínají mi skutečnost, že léčebný podnět může přijít z různých oborů. Dnešní psychoterapie v Čechách by mohla být snáze průkazná odhalením konkrétní léčebné kultury nežli certifikovanými hodinami.

Kultura

Kulturu pěstujeme k mnohému dobrému, nejen k léčebně příznivému vlivu na kvalitu života. Ke zklidňujícímu porozumění bytí, k propracování zasutého, k významnějšímu osobnostnímu rozvoji vyhledáváme mnohou, nejen psychoterapeutickou kulturu. V psychoterapeutické péči se raději více přidržujeme té nízké než té vysoké, raději rodinné než rodové nebo národní, raději osobní než všelidské kultury. Možnost vzniku traumatu se ukazuje jako oslabené, zanedbané, málo propracované místo kultury nebo dokonce krutý vpád cizích kulturních nároků. Zánik kultur je totálním traumatem. Vztah můžeme vnímat jako mnohavrstevnatou kulturu.

Kultura, v celé své složitosti procesů kultivace a pěstění bývá klientům srozumitelnějším pojmem než pojmy svět nebo archetyp. Klienti mívají vztah ke kultuře méně poškozený než vztah k přírodě, práci, lidem, k tělu, myšlení nebo k Bohu. Svobodně si z kultury vybírají příjemné. Lehce míjí tu pro ně bezvýznamnou kulturu. Té, která je osloví, vždy již nějak rozumějí. Moderní a postmoderní kultura se může pokoušet provokovat tradicionalisty, ale již netraumatizuje. Nepodmiňuje život. Ztrácí vitální vazby. Mile se rozpadá. Lehce se nabízí, nenutí, nevnucuje se.

Kultura není a nikdy nebyla nadstavbou výrobní základny ani žádnou abstrakcí makrosociálních jevů. Kultura pramení v dětské, naivní intimitě vztahu se světem v rodině a v domově. Je hájeným prostorem bytí, prostorem střetávání o možnosti existence. Krize kultury a kulturní konfrontace globalizovaného světa boří idealizované obrazy kultur, vyvolává úzkosti, agrese a bolesti.

Také psychoterapie změnila pohled na kulturu a stala se kulturním fenoménem. V zájmu jedinečných podpor zdraví lidí posouvá mravy psychoterapeutické, mnohé dílčí a celospolečenské kultury. Do kultury v širším smyslu tohoto slova již nezahrnujeme jen idealizovaně dokonalé, ale i mnohé sporné a dokonce nezdařilé, nenápadné, všední výpěstky lidí.

Psychoterapie se orientuje především na kulturu osobně intimního, významově ambivalentního až škodlivého. Samozřejmě, že poskytuje podporu a pracuje ve prospěch kvality života, ale více tak, že brání pokleslostem do bláhovosti než by hýčkala vědomí duševní vzácnosti klienta. Nabízí mu možnost uvědomit si a vzít na sebe zodpovědnost za sobě vlastní intimní kulturu. Umožňuje uvědomit si rozdíly intimních kultur blízkých lidí, naučit se je vyjadřovat, vnímat a sdílet. Dovoluje v bezpečí psychoterapeutického vztahu hledat nové možnosti kulturní vzájemnosti s blízkými, důvěru a naději v možnost pravdivého, odkrytého sblížení.

V psychoterapii vzniká nová kultura vjemů, významů, rozlišení, myšlení, cítění, představ, snění. Ty vytváří nový prostor a čas, jiný svět a nové vědomí sebe v něm. Ve velmi vzácných případech silně duševně poškozených klientů s mimořádným nadáním, motivací a při mnohých dalších předpokladech k léčbě může být psychoterapií dosaženo tak příznivých a nezvratitelných změn, že nejen v klientovi, ale i v jeho okolí vzniká prožitek smrti a úžas ze znovuzrození. V jejich světle vidím, co je psychoterapie. Ale ani pak ji nedokážu prokázat. Naštěstí ji prokazovat nemusím. Nikde. Nikomu. Ani na supervizi. Mohu mít svobodnou radost z konejšení vlastních profesionálních tajemství. Některé pochybnosti o psychoterapii mohou dokonce považovat za zdravější než slávu teorií, moc a bohatství psychoterapeutických praxí.