Nevím, co všechno říkám a zamlčuji, když vyslovuji „já“. Tím méně dokážu to vyslovené já uslyšet a nevyslovené tušit. Přesto zpozorním. Muselo být řečeno mnoho významného a zároveň pochybného. Jinak by se tak rozporuplné slovo již dávno vytratilo. V lepším případě otvírá řeč ze sebe a za sebe. V horším případě může být pouhým gestem, demonstrací téhož v jazykové hře o cosi jiného.

Já je tvarem slovesa býti. V přirozené češtině nenacházím slovo, které by mělo blíže k fenomenologickým souvislostem existenciálního bytí. Já je v hovorové řeči i v současné filosofii, psychologii a zvláště pak psychoterapii nezbytným pojmem k vyjádření sebe v kontextu rodinných a jiných legend. Je sociálně rozšířenou představou. Zaslouží si pozornost, přestože původní a přirozeně samozřejmé já vytlačujeme konstrukcemi pojmů stále odbornějších jazyků.

Vědecké konstrukty kolem tohoto slova připomínají, že výzva k porozumění sobě podstatně trvá. Osobně uspokojivé pochopení sebe nám stále citelněji schází. Máme hledat odvahu k pohledu do obyčejné neobyčejnosti vlastního já. Tak nebo jinak neujasněné nebo ujasněné já vždy nějak souvisí s dosažitelnou kvalitou vitálních možností. Vždy nám smrtelníkům přece šlo a opět jde o vlastní život, který nechápeme.

Významový obsah já, osobního a přesto zájmena je v jedinečně pestrých, nikdy ne zcela pochopitelných, kulturních, sociálních, biologických a jiných, řekněme raději fenomenálních pohybech vědecky neprokazatelný, ale vždy již nějak osobně zřejmý a významný. V tady a teď je já sobě více zřejmé, aktualizovaně sebevědomé, přesto však nemusí být jednoznačně naladěné ani stále stejně rozpoložené. Je v neustálém pohybu. Časem se může zklidňovat v mnohoznačně měnlivé vědomí sebe jako přechodové bytosti. Žité vědomí já je nepřesné a zavádějící, nevyhnutelně poklesávající, ale proto ještě nemusí být mravně sporné, záměrně matoucí ani sebestředně zneužívající. Může se sbírat k odhodlání mít svědomí, k zodpovědnosti, k otevřenosti.

Potřebuji beze studu a se zodpovědností říci já, abych projevil vědomí sebe, abych mohl být i pro druhé. Potřebuji myslet já, abych se neminul se sebou, abych se u sebe pozastavil, abych sám sebe neztratil nebo se nerozmělnil v mnohých a v mnohém. Potřebuji toto rozumné, ale také důslednějšímu myšlení vytrvale vzdorující slovo. Potřebuji ho říkat, ale ještě více myslet, přestože ho nedokážu domyslet. Je mi nejbližší i nevzdálenější. Odkrývá mě i zakrývá, naplňuje i vyprazdňuje. Vyjadřuje omezeně měnlivý rozsah odhodlání k vytržení se do autonomie sebe. Představami autonomie ovšem také nepříjemně zakrývá souvislost světa a sebe. Nejvíce pak škodí, když zakrývá nebo idealizuje souvislosti světa a sebe líbivými představami a demonstracemi silných gest k potlačení přiměřených prožitků jiných já, jejich, mých a našich možností.

Vědomí sebe se životně proměňovalo a tím zpochybňovalo. Snaha udržet jeho jistotu sebou mi bránila uvidět jeho průběžné životní proměny. V idealizacích a falešných aktualizacích mě přímo zrazovalo. Právě teď, při psaní, se mi vzpírá a uniká. Ve smrti mě určitě zaskočí. Nejde žít a umírat s ním ani bez něj.

Vyjádřené já klade odhodlání k obhajobě předpokladu sebe samého, pomáhá obhájit svobodu, vzít na sebe zodpovědnost za sebe a za ni. Můžeme je mít? Jak? Kolik a jakého samozřejmého já máme a nemáme, máme a nemáme mít? Některým našim klientům tu nějaké schází, onde nějaké přebývá a překáží. Brání jim dosažení kvalitnějších životních možností? Na tuto otázku nejde obecně odpovědět. Jen případ od případu. Proto má osobní výkon psychoterapie smysl.

Za odvahu sebe vyslovení, vyslovení ze sebe a za sebe až po přiznání zodpovědnosti za vyslovené, mi slovo já dává tušit, že každá z možných představ já poukazuje k jiným proměnám a přechodům. Dovolil bych si dát slovo já, s ostatními silně zatíženými slovy jako dobro, láska, pravda, svoboda, spravedlnost atd., do středu jejich vzájemně souvisejících významových obsahů.

Když dva říkají totéž, není to totéž. U slova já je rozdíl jeho významového obsahu bezvýjimečně zřejmým pravidlem. U jiných slov a výroků tento rozdíl nemusí být až tak nevyhnutelným. Cokoli oba vysloví, třetí a další uslyší jinak. Já se navíc mění obsahy s počty mluvčích. Mluvčí a posluchač dávají řečenému své tvary a pozadí. Jedinečný způsob myšlení dává slovu já jiný význam. Jeho významová ujasněnost a neujasněnost tedy proniká do všeho sděleného a sdíleného.

Pro psychoterapeuta, který se odhodlává myslet, se já stává otázkou, proměňuje se v já? Není zájmenem, není kategorií, ale údivem tíhnoucím k jedinečnému náhledu. Psychoterapeutovy otazníky za klientovým a vlastním já připomínají, že já může trvat v otázce přesnosti jeho situační přiměřenosti.

Přívlastky tohoto slova já jako např. pravé, nepravé, skutečné, neskutečné, fantazijní, vysněné, možné, nemožné, inflační, zabrzděné, dekompenzované, regresivní včetně češtině cizích, teoretických a filosofických modifikací ego, self nebo dokonce subjekt, jen bleskově osvětlují ostrosti významů myšleného já, vrhají světla a stíny, oslňují, ideologizují, brání rozlišení příznaků poruch, potíží a přiměřenosti léčebných postojů. Osobně a profesionálně se nejraději setkávám s nadějně zodpovědným já, raději s konzistentně soustředěným k sobě vlastnímu jedinečnému středu než k vymezení jeho hranic, raději s celistvějším a láskyplným než s méně celistvým a asertivním já. Budu mít dokonce to štěstí setkávat se s já žertovně tázajícím?

Nemíval jsem ho ani v tzv. psychoterapeutickém výcviku v daseinsanalytické terapii. Na jeho začátku jsme měli sepsat vlastní, existenciálně orientovaný životopis. Dařilo se nám napsat jen: „Narodil/a jsem se…“ a pak již vlastně nic, nebo jen pochybnosti. I s takovým začátkem jsme měli potíže, ale ne tak svízelné jako s pokračováním. Životopis v doporučeném rozsahu jedné stránky jsem smolil skoro každý den. Vždy v jiném rozpoložení a nedorozumění se sebou jsem škrtal, znovu psal a dopisoval. Práce na tomto absurdním textu mi pomohla vnímat jinakosti zasunutých rozdílů samozřejmých představ o já.

Dnes bych rád považoval představy o já za nezastavitelné pohyby vrhů a přivržení, existence a kultury, za jejich jedinečně osobní vzájemnosti, za kulturu touhy po životě až po její krajnost ve smrti, za kulturu vzplanutí citu a úniku života, jak se v nouzi mezních zvratů, pádů, obratů a různých životních přemetů ukazují. Vzájemnou pravdivostí prostupující kulturní rozvrhy lásky a smrti, vstupu do světa a odchodu z něj jsou ražbami epoch a jedinečných životů. Předávají se osobní a vzájemně rodinou kulturou péče, která rovněž zaklá a potlačuje zdraví. Kulturní vitalita rodičovské dvojice se váže se na jejich naplněné a zejména nenaplněné, v horším případě idealizované životní možnosti a zasuté živoucí touhy.

Přestože se pubertou kultura života vymkla rodinné tradici, dospíváním se stává jedinečně osobní, zavání živly, stále voní vantrokama dědičného mlýnu. Žádný kultivační ani traumatizující proces neurčuje jednoznačnost výsledku. Každý se pochopitelně i nepochopitelně udá i jako tajemná událost. Pochopení každé podrobnosti minulé události nebývá až tak léčebné podnětné jako projasnění možností události budoucí. Každý z účastníků událostí se jim po svém vydá a po svém jimi vyživí. Je i není jedna událost, ale sdílení jejího jedinečného zážitku je nepochybně léčebné.

Po půl roce psaní životopisu se stavidla prožitkových zábran uvolnila, vantroky zašuměly vodou, mlýnské kolo začalo odměřovat vnitřní čas. Drtivý úkol napsat životopis se stal lehčím, až rozkvetl v radost a legraci. Potvrdil mi, že nemám nic brát vážně, nejméně pak sebe, všechno jen doopravdy. ? za já byl najednou jistojistě silnější.

Mantra z komunistické totality „Živého mě nedostanou!“ která ani tehdy a osobně nevyjadřovala jen ohrožení tělesné přežití, ale především opravdovost střetu o radostný smysl osobně svobodného života, ožila v totalitě tzv. výcviku nově aktualizovanými významy vzdoru, nedělitelné chuti nezradit sám sebe. Nebyl jsem jen vržený do bytostné úzkosti, ale pro touhu, krásu a radost svévolně vykloněný do vědomě zasloužené, úzkosti vzdorujícího. Byl jsem si jistý, že na možnost plnit život původně radostnými obsahy nejde rezignovat.

Rezignací na svobodné prožitky osobně významných obsahů bych tvořil volně levitující, polapitelnou a zneužitelnou moc. Zanedbané, zapomenuté, zasuté já bych znehodnotil k zneužití nesvobodnými. Bylo mi zřejmé, že svobodní nepotřebují zneužívat. Negativní možnosti druhých je nepřitahují. Jsou zaujati skladbami vlastních a pozitivních možnostmi. Dodnes trvám na tom, že psychoterapeutická průprava, na rozdíl od průběžné a krizové péče o zdraví se má především zodpovědně otáčet kolem méněcenných stránek frekventantů průpravy a zpracovávat jejich méněcennost až se alchymisticky promění na cennou vzácnost.

Nejen kolegové v průpravě, ale zejména lidé, kteří vyhledávali moji péči, vykazovali nepřehlédnutelné rozdíly v úplnosti, kulatosti já nebo vytržení částí já, otevřenosti nebo uzavřenosti změnám v sebepojetí, stabilitě a odolnosti jistot sebou. Klientům, na rozdíl od kolegů, mohou být otázky bytí celkem ukradeny. O to více jim jde o jejich já, o zřídla důvěry v sebe a tolerance jinakosti, které jim jejich volní vlastnosti a vztahové možnosti otevírají.

Klient je na já citlivě vnímavý. Je mu zřejmé jeho poškození, uražení, zdeptání, napětí, ztracení, vyhasnutí. Jen mu útržkovitě a málo rozumí. Chybí mu řeč, zkušenost, srovnání, analogie, teorie, empirie, vnímavost a zejména pak vnímavost podstaty a fenoménu. Chybí mu vkusné přijetí vlastní nedostatečnosti. Úporně předstírá samozřejmou jistotu sebou, lpí na vítězství v konfliktu, touží zaujmout, ustát si své, dosáhnout prestiže a autority. Kritičnost a sebekritičnost u sebe i u druhých vnímá jako vybavenost k soutěži, ne k osobnímu údělu a naplnění vlastního smyslu.

Klienti bývají citliví až neuroticky přecitlivělí na pouhé neporozumění, náznak nesouhlasu, neobliby, na vztahovou soutěživost, na úspěch, zisky a ztráty. Bývají až závislí na ohlasu ostatních lidí. Chtějí se naučit participativní techniky sociálního úspěchu. Přicházejí se zdokonalit v sociálních dovednostech, koučování, s představou, že je naučím zacházet s nástroji vztahů.

Většinou odcházejí zklamaní zjištěním, že o nástrojích k budování vztahů nic nevím, fungovat neumím ani neučím. Zjišťují, že moje sociální chytrost, šikovnost a pohotovost je méně rozvinutá než ta jejich. Nechtějí se zamýšlet, vystavovat se jiným možným trápením, nestojí o úděl zmoudření, ani o možné pochopení smyslu potíží. Nechápou, proč se zajímám o jejich nezpracované nevole vůle, která byly, jsou a nevyhnutelně je i budou trápit. Trpí úzkostí, že se jim nepodaří žít a užít, urychlit stupňování úspěchu. Nechtějí se věnovat času, světu, poznání. Nechtějí prokrastinovat, procesuálně poznávat změny, nechat se okouzlovat a zamilovávat se. Chtějí silnou vůli a ambici, které jim pomohou překonat stres, lenost, nerozhodnost a úzkost. Nehledají smysl díla. Chtějí volně disponibilní čas a peníze k užívání, návody poznání a instantní požitky z lásky hned a k ruce. Nechtějí nahlédnout vlastní chtivou pýchu ani svévoli.

Zatímco sociálně úspěšní a neúspěšní psychopati mají svá já uzavřená a nepřístupná, nezávisle socializovaní jedinci bývají otevření a tolerantní, znalí sebe a nebe. Raději se zříkající radostí moci, slávy a bohatství nežli podnětů duše. Trpělivě šlapou labyrinty světa a ráji duše. Vnímají nevoli vůle, nesvobodu času. Vnímají nevole vůlí z toho, co bylo a nebylo, z toho, co minulo, ale i z toho, co je v umírání zaručeně nemine. Nevoli vůle nemusíme mít jen z toho, co bylo, ale i z toho, co zbylo, nebo je v absenci, je tak, že schází. Nevoli vůle můžeme mít i z nekonečného nebytí já, které ještě nedávno nebylo a co nevidět opět a nikdy v důsledné jedinečnosti nebude.

Uzavření života nejen usnadňuje vnější porozumění takto uzavřenému životu, ale také uzavírá možnosti přesvědčivě niterných výpovědí o něm a tím usnadňuje společenské dezinterpretace tohoto života. Rezignace na vlastní já je osobně nezodpovědným krokem k rozšíření možností smrti, nemoci, samoty, opuštění, a k úniku ze vzájemnosti. Vytváří zneužitelnou moc opuštěného já. Podřízení se totalitě je pustnutím, šířením pouště, omezováním pestrosti žití, smyslu rozdílnosti, rozlišení, kultury a inteligence.

Život ukončený smrtí sice ustupuje zneužívajícím interpretacím pomíjivého já, ale ne jeho žité, avšak na život rezignující moci. Rozpuštění já do světa, které nastává přirozenou smrtí, není až tak nebezpečné jako žitá rezignace na já. Nevytvoří zneužitelnou moc živého. Rezignované já tvoří absenci - nicotu vůle, lákavý prostor pro okrojování, rozšiřování cizí, svévolné a nezodpovědné vůle.

Vůle obrácená proti vlastnímu životu, důsledně vzato, vždy nepochopitelná sebevražda, vytváří naproti tomu výrazně pochopitelnější pomstychtivá zneužití než přirozená smrt. Dojmy viny pozůstalých jsou na rozdíl od prožitků pozůstalých u přirozené smrti trýznivější a ve vzájemných obviňováních nutkavěji přenášené. Uvíznutí v romanticky idealizované fantazii o smrti usnadňuje sebevraždu a rozmělňuje životodárné přínosy přirozené smrti. Realističtější pohledy na smrt naproti tomu volají k životu.

Klienti za námi přicházejí právě proto, že jim dlouhodobě schází některý z mnohých předpokladů k průběžnému propracovávání schopností nezbytných k životním proměnám a k pokračování v životě. Vždy mají jakousi představu svého já, někdy mohou nahlédnout i jeho neúplnost, ale skoro vždy jim za vysloveným já schází jejich vědomí vnitřního času a živě měnlivý otazník. O co je otazník úplnější, o to je pojetí vlastního života klidnější a silnější.

Vzdělání, kultivace nebo psychoterapeutická průprava mají mít individuálně fenomenální obsahy. Jsou hodnotou nabízenou za hodnotu, ale také záhadou osobního obratu, osobní proměny. Jejich výsledky jsou nejisté. Mohou připomínat koupi příslovečného zajíci v pytli. Teprve po zaplacení a rozvázání pytle se kupující může přesvědčit, zda má v pytli zajíce bystrého nebo mrtvého. Pyšné a svévolné já kupujícího se také mohlo stát mazanějším a zajíce si namlouvat a naučit se světu předstírat. Ani tato a jiné nouze však nemusí každého psychoterapeuta donutit, aby šil institucionální pytle na psychoterapeutické vztahy.