Neunesu přesvědčení, že by láska mohla být sublimovaným sexem. Připadá mi pravděpodobnější, že by sex mohl být pokleslou láskou. Dokonce i v psychoterapii může dojít k takovému citovému zneužití, přestože etický kodex se proti takové možnosti vzpírá. Psychoterapeutická kultura však košatí do nepřehlednosti, planí a láme se do možnosti zneužití. Každá dobrá psychoterapie je také existenciální. Pocitová vnímavost k rozdílným výkonům bytí osvětluje citový základ významů a vzájemnost existenciálních a vztahových prožitků v životě a v psychoterapii. Ty příjemné jsou snáze přijímané a již tím i léčivější. Potřebujeme milovat, abychom žili. Když nemilujeme, jsme bytosti nudně nicotné a úzkostné. Nesrovnatelně úzkostnější a nudnější, než si dokážeme přiznat. Jsme osaměle úzkostní a nudní až k uzavření všech možností. Jsme tak existenciálně úzkostní a podobně poklesle nudní, melancholičtí, sentimentální, idealizující a kýčovití, dokud nás tato pokleslost k smrti nesevře silou popření toho všeho.  

Existenciální rozpoložení nemůžeme nemít. Můžeme si jen však sami před  sebou a vzájemně skrývat. Podporou jiných svých naladění můžeme ta  existenciální zahánět, nevnímat, zabydlet se v rozvržení vábivých  požitků, snít o nekonečně modrých horizontech blažených ostrovů. Můžeme  se lopotit za vidinou nedostupných prožitků, věřit, že ty dostupné jsou  slabé a neuspokojivé, usnout v idealizaci až po znicotnění života,  vyměnit možnost být pro sebe a sebou za zneužité bytí bez subjektu,  zahánět otupělost stupňováním extází vjemů, demonstrovat gesta emocí,  jako jsme donedávna přispívali ke zbytňování sexu, aniž bychom to nebo  ono dovedli střízlivým prožitkem k porozumění životu.  

Existenciální slepotu institucionalizovaného narcismu pracovních a  psychoterapeutických skupin můžeme zastírat vzájemným potvrzováním  správného vidění, zlehčovat důsledky vzájemných zneužití, mlžit čas  zmařených možností a tak dlouho tápat v mlhách, dokud si neuvědomíme, že  existujeme, že psychologie nebo psychoterapie bez existenciálního  rozměru ani nemůže být myslitelná.  

Důsledky existenciálně pokleslých skutků bývají tíživější než odhodlaná  vyklonění do vědomých absurdit bytostných omylů. Můžeme si vzájemně  pokleslost chválit, osobní nicotu zastírat konvencí gest veřejných  anonymů, odosobnělých estetických forem, neosobních prožitků a postojů  bez přiznaného významu pro kohokoli, popírat svobodu a zodpovědnost za  bytí a jeho smysl.  

Podoby a podobnosti úzkostných pokleslostí jsou obtížným, nesnadno  vnímatelným kulturním dědictvím totalit. Prostupují mnohým výkonem, také  psychoterapeutickým. Psychoterapeut, který si není vědom vlastních  existenciálních pocitů, nemůže dobře přijmout a ošetřit ty klientovy.  Existenciální úzkost psychoterapeutů by neměla být jejich skrytou  profesionální slepotou. Nelze ji zakrýt profesionálním gestem ani vůlí  po institucionální moci pomoci. Souvisí s nedostatkem osobní pokory.  

Zahledět se do nicotné prázdnoty vlastních očních důlků, hledět do  nevyhnutelného konce, do nevyhnutelné nemožnosti všech svých možností  způsobuje otřes. Horizont existujícího se zatřese a přeskupí. Vzít pak  na sebe bytí, odhodlat se k existenci je obtížnější, nežli unést  ublížení, proměnit niternost poškozenou zlobou v touhu po dobrém,  přijmout etickou orientaci otřeseného a solidaritu otřesených. Ožívá-li  člověk k novému životu, pak z touhy, víry a radosti rozumu, které  otřesenému zůstaly.  

Psychologie začíná právě tam, kde si začínáme uvědomovat jedinečnou  odlišnost niterně otřesených, poškozených a znovu rozvrhovaných světů  skrze ty své. Může se rozvíjet v důvěrném bezpečí zdárně založeného a  rozvíjeného psychoterapeutického procesu. Důvěrné bezpečí dává jistotu  bytí, zbavuje ho zdání, odemyká ho k otevřenosti světu, řeči a pravdě  bytí. Otevírá pocitovou zkušenost, svobodné nahlížení horizontů, na  kterých bytí a svět ukazují ve srozumitelné jednotě. Jedinečný význam  myšlení přichází od existence k věci samé a k existenci se navrací.  Spolu s ním jsou v pohybu jeho obsahy a formy.  

Pohybu myšlení prospívá otřes samozřejmých jistot, bezpečí po obratu  způsobeném otřesem. Léčíme člověka, ne jeho symptomy a diagnózy. Léčíme  tak, abychom odstranili překážky přirozeného vývoje, abychom nezastavili  samotný život.  

V existenciálním rozpoložení si rozumem osvojujeme sebe ve světě a také  tak svět i sebe ponecháváme. Netážeme se chybně, ale tak, jak o sobě, ve  světě a toho času víme na to, co vědět chceme. Tážeme se navzdory nicotě  samozřejmých odpovědí. Jsme-li cele u věcí samých, svět přichází ke  světlu rozumu. Myslíme tak, jak existujeme, myslíme existenciály.

  Evropa má otřesné dějiny, Evropan pak naléhavou otázku jejich smyslu.  Jestliže se zdravý vývoj bílého severu zauzlil, je důvod se tázat, zda  nemůže být existenciální filosofie cestou a fenomenologická  psychoterapie zdravým krokem.  

Když se klientovi vrací zdraví a otevírá svět, zajímá se také o mě. Ptá  se: "Jak, že jsem...?" Neodpovím mu otázkou: "Proč je pro vás právě tato  vaše otázka až tak významná, že mi ji kladete?" Ne, že by mě to  nezajímalo, nebo to dost jasně věděl, ale nechci nést riziko, že bych  takovou otázkou mohl klienta vykloněného do očekávání odpovědi upustit  do nezdravých otázek, potvrdil mu podezření, že bytí s ním jen  předstírám, připravit ho o vědomí samozřejmého nároku na odpověď, o úctu  k významu jeho otázky, o vědomí jeho významu, o jeho možnosti překonání  vztahové úzkosti. Hledím klientovi nabídnout srozumitelnou odpověď.  Pokouším se odhadnout aktuální význam klientovy otázky z jeho  rozpoložení, významové naladění v ní, abych podpořil jeho důstojnou  jistotu sebou, odhodlání vzít na sebe své bytí. Odpovím odpovědí,  abychom oba a společně mohli pobýt v jeho pravdivé odkrytosti. Klientova  otázka na začátku psychoterapie: "Na kterou diagnózu se specializujete a  jakých dosahujete výsledků?", "Léčíte sociální fobie?", nebo "Léčíte  hraniční poruchy osobnosti?" měla podobný význam. Takové otázky nemohu  zodpovědně zodpovědět. Mohu jim rozumět, jako otázkám klientovy důvěry k  možnosti svěřit se mi, být v prožitku svého bytí se mnou. Nechci klienta  znejistit odpovědí: "Léčím existenci." Úzkostné zakrytí psychoterapeuta  terapii neprospívá, psychoterapeutova exhibice bere klientovi důvěru v  sebe, zakládá možnost soutěživého ublížení. Hleďme rozlišit zdravé  možnosti důvěrného odkrývání od nezdravých.  

Bezpečná vztahová souměrnost podporuje vývoj. Možnost sebrání se k  otevřenosti volá po obdobném odhodlání jiného. Každý směr a  psychoterapeut však léčebně zachází s otevřeností trochu jinak. V lepším  případě se zřetelem k potížím klienta. V horším případě na klientovi  nezávisle, podle zvyklostí, názorů a přesvědčení směrů, škol a skupin.  Zdůrazňování jednoho nebo dokonce jediného způsobu otevřenosti vede k  opomenutí jiných způsobů otevřenosti a tím i k omezení pestrosti bytí a  světa. Absolutizace psychoterapeutova způsobu otevřenosti umožňuje  vztahově porovnávat otevřenost, vytvářet vztahovou hierarchii,  nahrazovat psychické symptomy vztahovými. Autoritativně otevřené způsoby  psychoterapeutů neprospívají dokonce ani zdraví zdravého člověka. Každý  má mít sobě podobná tajemství. Otevřená autorita málo dává a mnohé bere.  Snáze upadá do chyb. Bez konce vázne na teoretických předpokladech  psychoterapeuta a na klientových fantaziích o něm. Otevírá možnosti  obtížně prokazatelných avšak drtivých citových zneužití.  

Sama agrese již vůbec neléčí. Může otevírat stará zranění a provokovat  spontánní uzdravení, překonávat úzkost, ale sama vždy poškozuje, vytváří  sdílenou, pyšnou svévoli, také brání ošetření existenciálních pocitů a  zakládat možnost zneužití. Dokonce i zdvořilost může zakrývat  přezíravost chladné pýchy a konfrontaci moci.  

Vzájemně sdílíme naladění a rozpoložení. Přijímáme je, nebo odmítáme,  často i zároveň, tedy s obtížemi ambivalence. Směřujeme-li ve střetu  zájmů proti sobě, prožíváme depresivní naladění druhého jako výhodu k  prosazení sobě příznivých možností. Jsme-li naopak v souladu významů a  zájmů spolu, depresivní naladění druhého vnímáme jako zúžení vlastních  možností, jako vyklonění do vlastních depresivních rozpoložení.

  Všichni se bojíme, že budeme podvedeni, ošizeni o věcný díl významově  obsazeného světa. Snad nám ani tolik nejde o vlastnictví jako o  svobodnou možnost vnímat, osvojovat, ponechávat, rozvrhovat, vykládat, k  životu milovat, ničit a pečovat o to, co je tak významné, že nám za to  všechno stojí. Vnímejme prolínání významů, přirozených práv a smyslu  rozdílných rozpoložení lidí. Ošizení o ně není jen věcným omezením,  výrazem vztahových možností, ale i ponížením, zavržením, zúžením  existenciálních vyhlídek. Ošizení vytváří duchovní, duševní,  inteligenční, mravní a etickou bídu. Je poškozením důvěry, křivou ražbou  lidí a světa a naproti tomu dobrým důvodem k mravnímu vzdoru filosofů a  básníků.  

Rodinné legendy, historky, historické výklady, báje, mýty, básně a  názory na svět, dnes dokonce i psychoterapeutické školy a směry,  vyjadřují naladění jedinečných duší a duší komunit. Jejich kultury jsou  zauzlením času. Jsou událostmi, které nikdy tak zcela nebyly a přesto  jsou. Žijeme a lidská společenství žijí živostí svých duší. Jejich  proměna je i proměnou jejich bytí. Se ztrátou nadějí, důvěry a víry se  stávají zdáními jistot a nebezpečným jedem zemřelých bohů a falešných  proroků.  

Bytí jinověrce naplňuje věřícího pochybnostmi, strachem ze ztráty  vlastní víry, z odhalení klamu, omylu, zbláznění se, z duševní smrti,  která tu s možností ztráty víry v domácí totalitu již je. Horší nežli  jinověrec může být snad jen názorový odpadlík, ten, který opustil  domovinu, společné slastné omezení. Připomíná věřícímu úzkostnější  znicotnění nežli smrtelné. Lidé přece nepřestali umírat pro víru.  

Myšlenky nesou punc času, který je prověřuje. Život rozumově aktivního a  duševně zdravého je návazností srozumitelných proměn. Naproti tomu v  nezdravě prožívaných změnách stavů vědomí chybí čas a smysl změn. Jsou  prolínajícími fragmentacemi.  

Ani otřes nemusí být traumatem v analytickém nebo úrazovém významu. Může  být pouhým prožitkem poklesu nebo jen možností poklesu vlastního bytí.  Nemusí být ani tolik zážitkem vpádu vnějších okolností jako zvnitřněné  účasti v něm, obtížného vymezení a srozumění s časovými významy. Přijetí  a pochopení otřesu probíhá novým náhledem na to, co z minulosti  významově trvá. Nemusí jít ani o to, co se skutečně stalo nebo nestalo,  jako o to, co a jak se významně stát mohlo. Návrat do zastření nebo  idealizací pokleslých vztahů zpravidla neodstraní vztahové souvislosti  potíží. Ty mohou trvat a obtížné příznaky obnovovat.  

Čas psychoterapie je časem služby klientovi. Klient je jinakým,  ohroženým, blízkým cizincem, dobrovolně prodlévajícím a pohybujícím ve  společném světě s psychoterapeutem. Klient rozvrhuje svět, nese potíže,  rizika z vlastní otevřenosti a ještě společné psychoterapeutické dílo  platí. Jeho vklady do společného díla jsou významnější nežli vklady  psychoterapeuta. Ten si jen kazí zdraví. Vždy je za co klienta ctít a  chválit. Již za to, že vůbec přišel, nebo se dokonce otevřeně projevil.  Přijetí a uznání mu pomáhá více než úžasná interpretace.  

Klient bývá neúplný, uražený urážkami, které nesměl přiznat a tím méně  významově projevit. Těžce, trýznivě a zlomeně chorý častěji nenavštíví  psychoterapeuta. Když ho již navštíví, pak mnohé své možnosti vzájemného  sdílení v odporu k psychoterapeutovi a k psychoterapii promarní. Těžce  chorý raději dohání do psychoterapie své blízké. Nepomůže si. Nedovede  si představit, že psychoterapie blízkého povede k rozšíření jeho  životních možností a tím k prohlubování rozdílu vztahových možností  obou. K psychické péči o sebe pak bývá donucen vývojem událostí a  společenským tlakem.  

Na sezeních zpravidla jen sbíráme poškozené zbytky převážně obyčejně  obyčejných psychických funkcí. Skládáme je do celků, do úplnosti, která  slibuje plnější život. Nepřidáváme k životu teoretické konstrukty ani  zdánlivá prozření, ale zbavujeme ho bláhovosti a zpochybnitelných  myšlenek, vracíme životu jeho nezpochybnitelné možnosti. Vyzdvihujeme je  jen k novému náhledu na to, co z minulosti významně trvá, obnovujeme  významově přiměřené prožitkové vidění.  

Nejsou obecně dokonalí, jsou snad jen více nebo méně špatní  psychoterapeuti pro toho nebo onoho klienta. V pozdějších fázích  psychoterapie je však vždy a na každém klientovi, aby na sebe bral stále  větší díl zodpovědnosti za své vývojové změny, bral na sebe své bytí až  do průkazné zbytečnosti té které psychoterapeutické péče. Oporou  psychoterapeutických procesů je stálost terapeutova zdraví, smysl pro  jedinečnost klientova zdraví, respekt ke klientovým životním možnostem a  důvěra v bezpečí psychoterapeutických postupů. Jsme-li z vlastních  otřesů dobře zahojeni, máme-li je dobře propracované, vnímavě otevřené a  citově přístupné, můžeme ve svém horizontu provázet jiného po jeho cestách.  

Psychoterapie rozhodně není tvrdou nebo paradigmatickou vědou.  Nepohybuje se po ladných obloucích velkých myšlenkových systémů, ani po  vědecké průkaznosti teoretických dálnic, ale táže se na stinných  stezkách lesního života po smyslu jedinečných kroků, těžce kráčí,  klopýtá, klouže po zpěněných citech, více naslouchá a hledí nežli koná.  Nevládne výživnými vyvařovnami, nenabízí hostiny, jen přikládá pod  kotlíky jedinečně míchaných a stravitelných polévek. Kolébá mnohá  tajemství. Ví, že "Co jednomu med, to druhému jed!" Nepřidávejme  klientům bláhové smyšlenky. Bláhoví jich mají dost. Pečujme o samozřejmě  obyčejnou člověčinu.