Martin Heidegger, Nač básníci? Přeložil Ivan Chvatík

Jindřich Holý

Autor a překladatel v nadpisu uvedené přednášky publikované v nakladatelství OIKOYMENH nabídli českému čtenáři více nežli inspirativní otázku a nosná odhalení. Nepřísluší mi, nebudu víc chválit. Nejde mi až tolik o klasika, ani o jeho zranění, ale především o vlastní psychoterapeutické myšlení.

M. Heidegger se častěji obracel k nemnohým. V této soukromé přednášce dokonce k nejužšímu okruhu přátel. Tentokráte, více než obvykle, omezuje výběr posluchačů - poloviny každé řeči - na myšlenkově spřízněné sympatizanty. To mu dovoluje mimořádně vzácné a bezpečné odkrytí, sjednocení rozličných hnutí mysli, jejich další ucelení. Bezpečné přijetí od posluchačů vedlo přednášejícího od jeho niternosti a specifik jemu vlastní filosofie k původu sdílení myšlenek s básníky, k původnímu rozpoložení a naladění setkání ve zpěvu básníků. Básníci mi v Heideggerově pohledu a novém překladu připadají otevřenější a srozumitelnější, rozevlátější a méně ukáznění nežli filosof v jiných textech a jeho básníci ve starších překladech.

Důvěrné bezpečí prostoru a času známe z psychoterapeutických sezení. Jsme příznivě nakloněni možnosti posilující podpory také přednášejícímu filosofii. Diskurs vedoucí k poznání smyslu, k bytí, nebo k příznivé změně životního postoje, může být společným opusem. Nemusí být kolbištěm a nesmí být, domnívám se, bitevním polem. Střelba, technika, logistika a nakonec ani logika, jak známo, nebývají až tak múzické. Řeč soutěživá uzavírá a předstírá.

Odkrývající řeč je jinak obtížná a nebezpečná. Nedostává se slov. Vznikají nedorozumění. Vzdouvají se zasuté a často s řečí i méně související emoce. Je lépe zkoušet slova laskat, neznepokojovat slova napětím, plašit je spory, nebo je dokonce spřádat do léček. Řeč, bytí a život nemusí jen obsahovat umění, mohou být i uměním sdílení niterností. Mohou se plněji rozvinout až v citové podpoře, po které toužíme - v nuzném to čase – o to silněji.

Psychoterapie, podobně jako umění a víra žije z osobní nouze, je podporou k unesení a k přežití. Také v psychoterapii jde o život, o jeho podporu. Vnímáme krizi a chronické trápení klienta jako možnosti otevření, vydání se ohrožení, nikoli vydání napospas. Rozhovor s klientem vedeme jako vážení takových i jiných vztahových možností. Hledáme ty i ony části osobnosti klienta ochotné citlivě přidržovat váhy a korektně je ve sdíleném zájmu odečítat. Klidem vlastního těla napomáháme rozvážnému hnutí vah k ukázání se tíže a bezpečí ohroženého.

V nuzném to čase, podobně jako v čase nebo situaci nouze narůstá tah a vztah k umění. Inklinaci k umění považuji za spontánní projev příklonu ke zdraví. Znají ji snad všechny psychoterapeutické směry, nejen ty, které s jednotlivými formami umění pracují. Jsme svědky rozmachu vzájemných setkání různých psychoterapií a umění.

Autorova přednáška není o psychoterapii, není psychoterapeutickou řečí ze sebe a za sebe. Je řečí filosofa o zpěvu básníků nuzného času, v nuzný ten čas, který epochálně trvá jako stále nuznější. Nemíjí se však s osobní nouzí našich klientů, s niternou nuzností jejich světů v jejich nuzném čase. Vztah a tah ke světu, k básnění a k básníkům spojuje přilnavost niterností trpících k niternostem trpícího světa. Bolestivé situace básníků a účastníků psychoterapie kladou vysoké nároky na citlivě rozlišenou vnímavost zahlcujících, frustračně nesdílených až nesdělitelných, obtížných nálad. Jemná rozlišení prožitků obtížných frustrací tvoří společné prostory, ve kterých se mohou setkávat básníci se čtenáři, s účastníky psychoterapie a všichni jakkoli navzájem.

Po pokleslých pokušeních k ideologii nacismu oslovuje M. Heidegger rozhraní moci a bezmoci privátního v nuzně veřejném čase noci a absence svaté noci společného světa. Hledí do tragického času technického, vykrvácením bledého člověka, opět, znovu a jinak než v nouzi meziválečně.

Ne již mocí profesora od katedry, ale v bezvýznamnosti privátního, na soukromé přednášce, s pokorou, odhodláním a příkladnou odvahou posouvá vlastní výstižně přiléhavou řeč k původnosti pramenů života a dokresluje životodárně rysy existence.

Jde o jiné rozvrhy světla a temnost, lásky, temné vášně nejen nás, ale i všeho, co je v ohrožení, všeho viditelně i neviditelně ohroženého bytí. Odvaha k životu není jen odvahou k řeči slov, k řeči těla a významovému nebo nevýznamovému mlčení, je i odvahou k řeči zaznamenání hodného skutku, je i názornou řečí ukázání, ukáznění a zdržení. Ale ani pak by nás, léčebně vzato, neměl minout příslušný prožitek pohybu naladění. Ten nemá být v sobě vlastní živelnosti uskřípnut, nesmí být prožitkově zadržen a tím méně kázní potlačen.

Andělskými, ne obchodními, čistými a nejen lékárnickými vahami máme vážit osobně prožitkové, původní šance vztahů. Máme konejšit rozkývané váhy hltavých přijímání a vyvrhování labilního světa našich klientů.

Také psychoterapeutova řeč se odhodlává o vlásek, o závan dechu k větší odvaze k otevřenosti a ohrožení, než si vždy žádá sám život solidárně otřesených a v bolestech spřízněných. Odvaha k otevřenosti je skromná a pokorná. Není pyšnou svévolí ani gestem předstírajícím čin. Ty uzavírají o ohrožují všechny situačně zúčastněné.

Psychoterapeutova řeč může být odvážněji oživenou uměleckou řečí. Měla by být bezpečně srozumitelná, přiléhavá, posilující a osvobozující. Bývá vnímavější k osobnímu času žití nežli času bytí, blíže niternosti člověka nežli niternosti světa, má podobný smysl pro hledání středovosti, kulatosti a úplnosti možností léčebně se košatícího člověka. Vnímá to odvrácené, to temné. Sahá do bezdny, protože bozi přece vše nemohou, a přesto nebere klientovi víru ani naději, že je dno, od kterého se může klient odrazit. Vnímá intimní vztah jako bytostný tah s odpovídajícím prožitkem, bez velkého zřetele k vyprázdněné funkci vztahu, jako tah vymknutý rozumu, jako přitažlivost středu, který klade možnost obnovení úplnosti. I kdyby byl člověk funkcionářem, má být, čím je jsoucí. Tak má i konat, nemá fungovat. Přesto nás klienti žádají o pomoc a jen o takovou pomoc, aby znovu mohli, jako kdysi, jen bezporuchově fungovat.

Výraznější změny psychický stavů jsou srozumitelné nejen jako proměny mezních situací K. Jasperse, ale i jako situovanost niterností světa R. M. Rilke a jiných možných světů. Jsem nakloněn domněnce, že k léčebné pomoci je nutná reflexe klientovy situace a zejména vývojových možností jeho situace. V této souvislosti mi možnost svobodného průchodu rozhraním před světem a ve světě připadá nesnadná, ale zvláště zdraví prospěšná.

Psychoterapie odstraňujeme, překonává a někdy propracovává a třeba jen nese překážky žití. Přeje žití to, k čemu samo plyne: Ni z dětství, ni z budoucnosti, ale z nesčetného bytí, které tryská v srdci.

Psychoterapie může být i trochu básnictvím, výtvarným a třeba hereckým uměním, i uměním mnohých umění ale především svobodným, mnohému otevřeným a nezávislým psychoterapeutickým uměním. Nejen čistota a světlina, ale i noc a temnota mohou léčit to či ono. Nejen vědomí smrti, ale i vědomí života a temnot lásky milenců vzájemně si stínících v náhledu i osudu, ukazuje k možnosti pohybu k bytí zde.

Mnohé vědomí oživuje zdravé existenciální procitnutí. Dobrá psychoterapie se nemůže zříci rozličných existencionálních rozpoložení jen proto, že obecně vzato, vědomí existence se častěji ukazuje z existenciální úzkosti. Zřeknutí se respektu k pestrostem existenciálních rozpoložení bychom přišli o převahu léčených možností. K pestrosti příznačných obtíží našich klientů potřebujeme odpovídající pestrost šťastně a přirozeně dosažitelných existencionálních prožitků, které by mohly vyvažovat obtíže jejich údělu.

Traduje se, že jak kniha, tak i pes jsou přátelé člověka. Jsou nejen světliny, ale i temnoty, noci, po kterých nepřichází rána, jsou také světliny svatých nocí, jsou dobří psi a knihy o psech a jiné pod psa. Chce se mi věřit, že nejen psům, milencům, dětem, filosofům, ale i bláznům mohou pocitově přilnout dětsky hravé niternosti světů a podpořit samozřejmost prožitku zdraví.