Jindřich Holý

Všechno má svůj čas

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

Je čas rození                         i čas umírání,

čas sázet                               i čas trhat;

je čas zabíjet                         i čas léčit,

čas bořit                                 i čas budovat;

je čas plakat                          i čas smát se,

čas truchlit                             i čas poskakovat;

je čas kameny rozhazovat    i čas kameny sbírat,

čas objímat                            i čas objímání zanechat;

je čas hledat                          i čas ztrácet,

čas opatrovat                         i čas odhazovat;

je čas roztrhávat                    i čas sešívat,

čas mlčet                               i čas mluvit;

je čas milovat                        i čas nenávidět,

čas boje                                i čas pokoje. 

Nejsem tak znalý Bible, abych mohl komentovat citát z ekumenického překladu knihy Kazatel. Ani nevím, kdo jsem. Tím méně mohu vědět, kdo, jak nebo jaký bych mohl být v jinak možné důvěře k rozličně možným rozpoložením chvil a časů. Chvíle je tajemně významná a nepřehlédnutelně nepřehledná. Čas se zdá být zřejmějším. Zatímco čas je stále ještě neopyleným květem filosofů a vědců, chvíle je časem žitým, nemá katedrálního lesku. Domnívám se, že různé prožitky chvil a rozličné racionalizace časů zakládají různá vědomí sebe. Jsme ozvěnami chvil a časů.

Někdy po čase rození, po odeznění úleku z umírání a různých proměn nežití vzniklo vědomí mého času. Vzniklo z bolestivé pomíjivosti a křehké radosti, že ještě jsem. Chvíle, které otevíraly možnosti vlastních úsudků o rozvrhu času, posouvaly i pojetí sebe. Absurdity pomíjivosti vlastního žití a nežití, bytí a nebytí jsem unesl v extázi chvíle.

Moje chvíle a můj čas tu jsou od té doby, kdy jsem po pláči z pomíjivosti procitnul do radosti, že jsem. Chtěl jsem i bál jsem se rozumět děsu nesrozumitelné pomíjivosti. Skrze děs pomíjivosti mi změna a pohyb byly dříve a více zřejmé než ciferník hodin. Extatická vytrženost chvíle mi byla prožitkově bližší, bytostně zřejmější než veřejně anonymní, technický čas. Čas na hodinách mi dodnes připadá úzkostně přesný a proteticky nahrazující nepřítomný prožitek chvíle, znepřístupněné vědomí vnitřního času. Odmítám protiklad věčné, nadčasové mravní čistoty a dočasně nemravných trablů nečistých životních pohybů. Domnívám se, že změna je nepochopitelná rozumem. Klam a lež životu prospívají. Život je nemyslitelný, proto i veskrze klamný a prolhaný. Proto ještě nemusí být smrt pravdivější. Touha po pravdě je mocná. Může se vyrovnávat životním silám. Nejde o výměny mravů, morálek ani etik, ale o možnosti souladu celku rozpoložení a naladění postojů k možnosti přežití.

Jistota kvantitou veřejně anonymního času je chorá odosobnělou bezvýznamností. Dříve než technika měření času opanovala prožitky času, čas měl tajemnou kvalitu a osobní význam. Staroměstský orloj v Praze dodnes ukazuje, že kvalita astrologického času měla srovnatelný význam jako kvantita veřejného času dnes. Můžeme, ale nemusíme, nejsme povinováni zvnitřňovat technický čas, nebo technickým časem zasouvat čas existenciální. Nemusíme vzývat čas konečného mravního soudu. Můžeme se tázat, zda nás veškerý mrav neklame, zda nehrozí jeho nahrazení silovým střetem. Nejsme povinováni žádnému času, ale nemůžeme uniknout jeho údělu, nemůžeme uniknout konci svého času, své smrti.

Čas pramení z chvíle a pak se jen vzácně a letmo dotýkají. Raději žiju svou chvíli a svůj čas, než bych přispíval k oslavám času veřejného. V intimitách své chvíle a svého času se odkrývám a posiluji si zdraví. Moje jistota sebou spočívá v původnosti mé chvíle. Ve zkušenosti chvíle, v odhodlání k ní a v naději na ni. Má chvíle zakládá můj čas a teprve z něj se mohu pokoušet pochopit významy chvil obce, mnohý jiný čas a také veřejný čas pospolitě sdílené myšlenky.

Jsem pokoušen otázkou, kdo a jaký bych mohl být, kdybych od dětství neměl hodinky a byl by mi vnitřní čas nejen prožitkově, ale i rozumově zřejmější. Ne každý může mít pravé Rolexky a podobně ani vztahovou nebo niternou jistotu času. Skutečně dobré bývá i vzácné.

Mám chronicky vleklé potíže s časem. Přesto bych si nemohl s vážnou tváří diagnostikovat chronický komplex. Vždyť vztah k času nemá obecně příznačnou podobu ani typický vývoj. Mnohému se daří i nedaří prožít chvíli, posilovat nebo oslabovat ty nebo ony shody s tím nebo oním časem. Jednoho více přitahuje minulé, druhého zase budoucí. Některým úzkostným lidem se např. lépe žije s hodinkami, které se předcházejí, než s těmi, které se zpožďují. Zpožďující se hodinky snadněji nosívá sebevědomý, uvolněný gentleman. Mohou mu zpožďováním pomoci, aby se na pozvání nedostavil neslušně brzy. Ať se nám hodinky zpožďují nebo předcházejí, zastavují nebo pravidelně tikají, sžijeme se s nimi. Těžko se s nimi loučíme. Jsou nám jinak blízké než ostatní protetika a šperky. Hodinky se nás jinak dotýkají než příslovečná košile bližší kabátu.

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas." Jsem-li, není mi zcela vlastní a přirozené vnímat bezvýznamný, bezmezný čas. Snáze vnímám čas významný a konečný. Žiju-li významně nebo bezvýznamně, vnímám také významnost nebo bezvýznamnost své doby. Vjemy tajemného odkrývají rozdíly mezi přesahy chvíle a děním času pod nebem. Chvíli přiznávám tajemství a času pohyb. Rozlišuji také tvoji, vaši, naši chvíli, spoustu jiných chvil a jim odpovídajících časů.

Jistota, že jsem tu, je v presenci přítomného, v otevřenosti tajům chvíle, mnohého mého a mě přesahujícího času. Moje chvíle je vábná chvíle, je citově významová, blaženě rozechvělá a v klidu zakotvená, je jistotou touhy, samozřejmostí odhodlání. Moje chvíle spojuje bolest minulého se smyslem budoucího. Z prožitku chvíle můžeme extaticky prožívat čas. Naproti tomu technicky čas dovoluje především veřejně anonymní shodu zástupů. Diktát této shody nás vede do tvrdých sociálních zvyklostí a niterně zraňujících křehkostí.

V presentaci přítomného mého a nejen mého času je zakleto mé a nejen mé bytí. V minulých setkáváních s osobně významnými lidmi mi byla jistota sebou stvrzována i zpochybňována. Přijímal jsem rozvrhy světa spolu s chvílemi a časy členů rodiny, rodu a etnik. Nerozpoznal jsem záludnosti klamů jejich chvil a časů. Teprve až ve svém čase, v čase věnovaném sobě jsem se přes doléhající úzkosti, pochyby a strachy pomalu přibližoval k samozřejmým jistotám sebou. Jen pomalu se ukazovalo zřejmějším, jaké mají a jaký by pro mě mohly mít významy slova „já", „jsem", „byl" a „budu" a nekonečně mnoho dalších slov, které jsou s nimi obvykle spojovány. Nemohu-li poznat co (kdo) jsem, mohu poznat, co (kdo) nejsem? Nejsem to, co mohu spatřit? Nejsem to, o co mohu přijít? Jsem to, co trvá, nebo jsem to, co pomíjí? V čem bych mohl být přechodovou a v čem trvající bytostí? Nejsem jen svobodně přechodovou možností různých vědomí času? Bytí a čas jsou ve vzájemně podmíněné jednotě zdravých i nezdravých změn.

Ve své chvíli jsme sami na sebe naladěnou možností změny. Prožitky času se stávají pozadím možných změn. Na něm autonomně a skrze řeč o čase vzájemně vztahově prožíváme svobodu i nevyhnutelnost. Duševní zdraví a nemoc můžeme rozpoznávat také na změnách niterného času a vnímavosti k výkladům času veřejného. Nadčasovost, věčnost a idealizace času nebo naopak úzkost z času, nezájem o čas, nebo odpor k času nudy poukazují ke zdraví a nemoci, k možnostem jejich proměn a záměn.

Čas extaticky probuzený naléhavostí chvíle pro sebe, je ostrůvkem svobod původních a jedinečných možností. Je opojením živého životem, odhodláním k jeho tíži, touhy po jeho smyslu. Není idealizací ani drogovou iluzí. K drogám může svádět podobné, ale méně odhodlané volání po plnosti života. Drogy podporují zdání tužeb, iluze autonomií času. Méně odhodlané touhy se dají uspokojit kýči a gesty. Uvíznutí v nich a v závislosti na drogách, idealizaci a kýči bují mnohá zdání. S nimi i překážky možností dočkat se a prožívat proměny svých časů.

Ve vlastním, v mém čase, v čase, který jsem, může nastat má chvíle, stát se událost. V mém čase si mohu přiznat touhu, posunout ji k naději a skutku, vyklonit se do nejistot, odhodlat se k otázce zodpovědného smyslu, ke skoku, nebo jen k povyskočení si do hezčího naladění, povšimnutí si vzdálenějších horizontů, vyrovnávání se s procitnutím nebo jen pouhým přežitím. Můj čas není jen volným časem, který mám pro sebe, je také chvílí k prospěchu života, k oživení lidskosti, vlastní člověčiny. Není možné se jich vzdát. Jejich ztráta může děsit více než smrt. Podržením svých chvil v paměti je možné podpořit vědomí jejich souvislostí, dobrat se jejich smyslu, vytvořit si kulturu, tradici, založit nebo jen projasnit zasuté počáteční chvíle, významy roubící čas se svobodou.

Můj čas je mimo nevyhnutelné obstarávání, povinné vzdělávání a kultivace. Je časem svobodného rozpoznávání možností, jejich naladění, vzájemného vyladění, rozvrhování, kladení, je časem významových porozumění a ozřejmění smyslu. Dovoluje přesáhnout minulé do možného. Můj čas je intuitivní jistotou presenčního prožitku, svobodným uměním, božskou hrou přechodu ideálního v možné. Je základem možnosti promluvit ze sebe a za sebe. Dovoluje předpokládat tuto možnost u jiných, zodpovědněji a závazněji vyslovovat a slyšet jména, zájmena, tvary slovesa být, jména podstatná a zpodstatnělá slovesa k úkolu přiléhavého vyjádření jak jsem. Můj presenční čas vlastní chvíle je jiskrou minulého a světlem času budoucího.

Svoboda mého času je hájena navzdory cizím nárokům na něj. Třeba jsou dějiny sociálních sporů jen dějinami sporů o možnosti osvojování času. Můj čas je rozpoložen v tiše prožívané a obtížně sdílené radosti, že můj čas vůbec může tak nebo onak být. Extatické opojení bohatstvím mého času je vybuzeno možností jeho odcizení, úzkostí rezignace na zcizení mého času, přirozeného práva na vlastní čas. Můžeme mít důvod tajit svůj čas před druhými již proto, aby nás o něj nepřipravili. Nemáme však důvod zastírat svůj čas a jeho význam před sebou. Bez vědomí významu vlastního času přicházíme o svůj čas a o sebe. Můžeme mít svůj čas poznamenaný úzkosti, která ještě po ústupu jeho ohrožení doznívá, můžeme ho i protrpět, ale nechce se nám nechat svůj čas rozplynout v legendách lidí blízkých, znicotnět v nejistotě sebou.

Společenství lidí mohou kdykoli a znovu nalézat pro sebe dostatečně významné důvody, pro které můj čas omezí, odeberou a popřou. Mají důvod zničit můj čas, aby mohli prosadit jejich čas jako čas společný, veřejný, objektivní, historický, absolutní, jediný možný, totalitní. S růstem počtu hlásících se k tomu nebo onomu času klesá původnost a opravdovost jejich prožitku času. Navzdory tomu však může jedinec obhajovat dostatečně silné důvody svého času. Může kdykoli kotvit ve svém čase, shledávat niterné prožitky vlastního času hezkými, výživnými, nadějnými, plodnými, nutnými pro vlastní i společenskou regeneraci, může hájit svůj čas, dbát o svůj čas, brát na sebe starost o smysl vlastního času.

Čas věnovaný společenství, dílu, vztahu, člověku podporuje společenství, dílo, vztah, člověka. Člověk je výsadní zemitostí společenství. Může svému společenství čas věnovat, pomoci mu navrátit jeho čas. Člověk je zrajícím plodem vlastního času. Je vztahem, světem, smyslem a také časem. Člověk nevyroste do své lidskosti, pokud se mu jiný člověk nevěnuje, pokud ho jiný člověk nedovede k radostnému udílení svého času především sobě. Je náchylnější k trýzni a smrti, pokud si neprojasní radost z možnosti sdílet svůj čas s jiným potřebným člověkem. Jsme úzkostní z nevyhnutelností pohybů i z možností jejich zastavení, z nepochopitelnosti času.

Sdílet s klientem jeho čas a doprovázet klienta jeho časem je léčebně úlevné. Psychoterapeut po čas společného sezení ošetřuje klientův přítomný čas před nezdravě zvnitřnělými dozvuky minulého času, aby se neozývaly v čase budoucím. Úzkost z minule trýznivých časů zakládá budoucí trýzně. Vyrovnání se s časem vede ke klidu. Neměli jsme čas před narozením a nebudeme ho mít ani po smrti, teď čas máme.

Vlastní chvíle je sváteční, nebe dosahující událostí. Je počátkem niterného času. Autonomie chvíle a času je radikálnější a důslednější autonomií, než jsou autonomie prostoru, sociální autonomie a mnohé další zcela osobně oddělitelné vztahy ke světu. Léčebná chvíle zakládá radikálně autonomní čas léčby.