Martin Heidegger, Nač básníci? Přeložil Ivan Chvatík

Jindřich Holý

Autor a překladatel v nadpisu uvedené přednášky publikované v nakladatelství OIKOYMENH nabídli českému čtenáři více nežli inspirativní otázku a nosná odhalení. Nepřísluší mi, nebudu víc chválit. Nejde mi až tolik o klasika, ani o jeho zranění, ale především o vlastní psychoterapeutické myšlení.

M. Heidegger se častěji obracel k nemnohým. V této soukromé přednášce dokonce k nejužšímu okruhu přátel. Tentokráte, více než obvykle, omezuje výběr posluchačů - poloviny každé řeči - na myšlenkově spřízněné sympatizanty. To mu dovoluje mimořádně vzácné a bezpečné odkrytí, sjednocení rozličných hnutí mysli, jejich další ucelení. Bezpečné přijetí od posluchačů vedlo přednášejícího od jeho niternosti a specifik jemu vlastní filosofie k původu sdílení myšlenek s básníky, k původnímu rozpoložení a naladění setkání ve zpěvu básníků. Básníci mi v Heideggerově pohledu a novém překladu připadají otevřenější a srozumitelnější, rozevlátější a méně ukáznění nežli filosof v jiných textech a jeho básníci ve starších překladech.

Důvěrné bezpečí prostoru a času známe z psychoterapeutických sezení. Jsme příznivě nakloněni možnosti posilující podpory také přednášejícímu filosofii. Diskurs vedoucí k poznání smyslu, k bytí, nebo k příznivé změně životního postoje, může být společným opusem. Nemusí být kolbištěm a nesmí být, domnívám se, bitevním polem. Střelba, technika, logistika a nakonec ani logika, jak známo, nebývají až tak múzické. Řeč soutěživá uzavírá a předstírá.

Odkrývající řeč je jinak obtížná a nebezpečná. Nedostává se slov. Vznikají nedorozumění. Vzdouvají se zasuté a často s řečí i méně související emoce. Je lépe zkoušet slova laskat, neznepokojovat slova napětím, plašit je spory, nebo je dokonce spřádat do léček. Řeč, bytí a život nemusí jen obsahovat umění, mohou být i uměním sdílení niterností. Mohou se plněji rozvinout až v citové podpoře, po které toužíme - v nuzném to čase – o to silněji.

Psychoterapie, podobně jako umění a víra žije z osobní nouze, je podporou k unesení a k přežití. Také v psychoterapii jde o život, o jeho podporu. Vnímáme krizi a chronické trápení klienta jako možnosti otevření, vydání se ohrožení, nikoli vydání napospas. Rozhovor s klientem vedeme jako vážení takových i jiných vztahových možností. Hledáme ty i ony části osobnosti klienta ochotné citlivě přidržovat váhy a korektně je ve sdíleném zájmu odečítat. Klidem vlastního těla napomáháme rozvážnému hnutí vah k ukázání se tíže a bezpečí ohroženého.

V nuzném to čase, podobně jako v čase nebo situaci nouze narůstá tah a vztah k umění. Inklinaci k umění považuji za spontánní projev příklonu ke zdraví. Znají ji snad všechny psychoterapeutické směry, nejen ty, které s jednotlivými formami umění pracují. Jsme svědky rozmachu vzájemných setkání různých psychoterapií a umění.

Autorova přednáška není o psychoterapii, není psychoterapeutickou řečí ze sebe a za sebe. Je řečí filosofa o zpěvu básníků nuzného času, v nuzný ten čas, který epochálně trvá jako stále nuznější. Nemíjí se však s osobní nouzí našich klientů, s niternou nuzností jejich světů v jejich nuzném čase. Vztah a tah ke světu, k básnění a k básníkům spojuje přilnavost niterností trpících k niternostem trpícího světa. Bolestivé situace básníků a účastníků psychoterapie kladou vysoké nároky na citlivě rozlišenou vnímavost zahlcujících, frustračně nesdílených až nesdělitelných, obtížných nálad. Jemná rozlišení prožitků obtížných frustrací tvoří společné prostory, ve kterých se mohou setkávat básníci se čtenáři, s účastníky psychoterapie a všichni jakkoli navzájem.

Po pokleslých pokušeních k ideologii nacismu oslovuje M. Heidegger rozhraní moci a bezmoci privátního v nuzně veřejném čase noci a absence svaté noci společného světa. Hledí do tragického času technického, vykrvácením bledého člověka, opět, znovu a jinak než v nouzi meziválečně.

Ne již mocí profesora od katedry, ale v bezvýznamnosti privátního, na soukromé přednášce, s pokorou, odhodláním a příkladnou odvahou posouvá vlastní výstižně přiléhavou řeč k původnosti pramenů života a dokresluje životodárně rysy existence.

Jde o jiné rozvrhy světla a temnost, lásky, temné vášně nejen nás, ale i všeho, co je v ohrožení, všeho viditelně i neviditelně ohroženého bytí. Odvaha k životu není jen odvahou k řeči slov, k řeči těla a významovému nebo nevýznamovému mlčení, je i odvahou k řeči zaznamenání hodného skutku, je i názornou řečí ukázání, ukáznění a zdržení. Ale ani pak by nás, léčebně vzato, neměl minout příslušný prožitek pohybu naladění. Ten nemá být v sobě vlastní živelnosti uskřípnut, nesmí být prožitkově zadržen a tím méně kázní potlačen.

Andělskými, ne obchodními, čistými a nejen lékárnickými vahami máme vážit osobně prožitkové, původní šance vztahů. Máme konejšit rozkývané váhy hltavých přijímání a vyvrhování labilního světa našich klientů.

Také psychoterapeutova řeč se odhodlává o vlásek, o závan dechu k větší odvaze k otevřenosti a ohrožení, než si vždy žádá sám život solidárně otřesených a v bolestech spřízněných. Odvaha k otevřenosti je skromná a pokorná. Není pyšnou svévolí ani gestem předstírajícím čin. Ty uzavírají o ohrožují všechny situačně zúčastněné.

Psychoterapeutova řeč může být odvážněji oživenou uměleckou řečí. Měla by být bezpečně srozumitelná, přiléhavá, posilující a osvobozující. Bývá vnímavější k osobnímu času žití nežli času bytí, blíže niternosti člověka nežli niternosti světa, má podobný smysl pro hledání středovosti, kulatosti a úplnosti možností léčebně se košatícího člověka. Vnímá to odvrácené, to temné. Sahá do bezdny, protože bozi přece vše nemohou, a přesto nebere klientovi víru ani naději, že je dno, od kterého se může klient odrazit. Vnímá intimní vztah jako bytostný tah s odpovídajícím prožitkem, bez velkého zřetele k vyprázdněné funkci vztahu, jako tah vymknutý rozumu, jako přitažlivost středu, který klade možnost obnovení úplnosti. I kdyby byl člověk funkcionářem, má být, čím je jsoucí. Tak má i konat, nemá fungovat. Přesto nás klienti žádají o pomoc a jen o takovou pomoc, aby znovu mohli, jako kdysi, jen bezporuchově fungovat.

Výraznější změny psychický stavů jsou srozumitelné nejen jako proměny mezních situací K. Jasperse, ale i jako situovanost niterností světa R. M. Rilke a jiných možných světů. Jsem nakloněn domněnce, že k léčebné pomoci je nutná reflexe klientovy situace a zejména vývojových možností jeho situace. V této souvislosti mi možnost svobodného průchodu rozhraním před světem a ve světě připadá nesnadná, ale zvláště zdraví prospěšná.

Psychoterapie odstraňujeme, překonává a někdy propracovává a třeba jen nese překážky žití. Přeje žití to, k čemu samo plyne: Ni z dětství, ni z budoucnosti, ale z nesčetného bytí, které tryská v srdci.

Psychoterapie může být i trochu básnictvím, výtvarným a třeba hereckým uměním, i uměním mnohých umění ale především svobodným, mnohému otevřeným a nezávislým psychoterapeutickým uměním. Nejen čistota a světlina, ale i noc a temnota mohou léčit to či ono. Nejen vědomí smrti, ale i vědomí života a temnot lásky milenců vzájemně si stínících v náhledu i osudu, ukazuje k možnosti pohybu k bytí zde.

Mnohé vědomí oživuje zdravé existenciální procitnutí. Dobrá psychoterapie se nemůže zříci rozličných existencionálních rozpoložení jen proto, že obecně vzato, vědomí existence se častěji ukazuje z existenciální úzkosti. Zřeknutí se respektu k pestrostem existenciálních rozpoložení bychom přišli o převahu léčených možností. K pestrosti příznačných obtíží našich klientů potřebujeme odpovídající pestrost šťastně a přirozeně dosažitelných existencionálních prožitků, které by mohly vyvažovat obtíže jejich údělu.

Traduje se, že jak kniha, tak i pes jsou přátelé člověka. Jsou nejen světliny, ale i temnoty, noci, po kterých nepřichází rána, jsou také světliny svatých nocí, jsou dobří psi a knihy o psech a jiné pod psa. Chce se mi věřit, že nejen psům, milencům, dětem, filosofům, ale i bláznům mohou pocitově přilnout dětsky hravé niternosti světů a podpořit samozřejmost prožitku zdraví.

Kašírování nebo ražba charakteru

Jindřich Holý

Zvábí nás bídné pohodlí k lhostejné svévoli, nebo se z původnosti prožitku usebereme k ražbě charakteru? Všeobecný ústup od tvrdé ražby ke měkkému kašírování je, k mé nelibosti, v převaze. Je považován za rozvoj inteligentně pružného a citlivě vnímavého přizpůsobení se podmínkám. Plastikou upravená intimita jedinečného tělesného tajemství se stala veřejně sdíleným prostorem. Nutkavé kašírování již dříve kašírovaného znovu překrývá poslední zbytky rozmanitostí, které kdysi tvořily krásu oslavující zdraví. Nutkavé kašírování odvádí vkus, stud a ohled od hájení života ke zmaru.

Kdybych řekl, že jsem z toho bez nálady, neznamenalo by to, že nejsem ve své náladě vůbec nijak naladěný, ale že mám sklon takovou náladu raději nevnímat. Kdybych byl za taková tvrzení obviněn z bezcharakternosti, neznamenalo by to, že mě nic nemůže charakterizovat. Znamenalo by to jen, že to, co mě charakterizuje, je nepřijato. Nikdo z lidí přece nemůže být bez nálady ani bez charakteru. Jen mnozí nemusíme být schopnosti rozličné nálady a charaktery vnímat.

Jsoucí podléhá ražbě vzniku a zániku, živé pak ražbám života. Životní ražba je bolestivá, hluboká, prostá a přesvědčivá. Kašírované je hladké, expresivní, stylizované, ale schází mu ryzost události, počátku, konce a smyslu.

Kašírování (z franc. cacher = zakrývat) je trvalé spojení několika vrstev stejných nebo rozdílných materiálů, kterým se má vytvořit na povrchu ochranná nebo dekorativní vrstva a zlepšit užitné vlastnosti. Ražba je tvar povrchu materiálu (reliéf) vytvořený ražením, což je technologie formování materiálu úderem nebo tlakem prováděná pomocí raznic nebo razidel. Může být prováděna zastudena, tedy při běžné teplotě či za horka, kdy je ražený materiál předehříván pro zvýšení jeho plasticity. Ohřívána ale může být i raznice – tento postup se užívá při ražení do termoplastických materiálů. Charakter (χαρακτήρ, původně rydlo, později rytina a ražba na minci) znamená ráz či povahu, celek podstatných a stálých rysů, které charakterizují určitou osobu nebo předmět, to znamená, odlišují od jiných. Tolik k vysvětlení trojice pojmů z nadpisu, jak je nabízí Wikipedie.

Ke kašírování a ražbě se obracím, abych na jejich pozadí zahlédl charakter zdraví člověka, jejich rázy a rázovitosti, kterak se mi ukazují v psychoterapii a v té mé zvláště. Vnímám zasutou a psychoterapeuticky nově projasňující expresi těchto okrajově používaných pojmů v oborech psýchy. Kašírování a ražba jsou tvořivými aktivitami. Jsou nám přece nějak dány možnosti, události, úděly, udání, předstírání a zrady v neopakovatelných prostupnostech plynutí časů.

Každý z časů, ať již různé časy vnímáme, nebo nevnímáme, přináší, míjí a odnáší, ale také vrství, nebo i účelově vrství, překrývá a kašíruje předchozí skutky. Co se událo, nás nejen míjí, ale i znovu se navrací, opět se udává. Věčně se dějeme, zrazujeme a udáváme. V duchu bolesti, viny a msty vedeme spory o souvislosti událostí a udání, o jejich časových a nadčasových intencích. Přes původní a živou vzpomínku znovu vrstvíme jiné události, novější a nově vyvolané vzpomínky. Dokonce vytváříme vzpomínky ovlivněné vzpomínkami na vzpomínky. Sníme současné, budoucí i minulé, i když si myslíme, že bdíme. Mnoha neujasněnými způsoby doznívá minulé, mnoha volními způsoby vzpomínáme a tím vším kašírujeme minulé, aniž bychom sobě nebo druhým objasnili smysl takových skutků.

„Udávat přece nebudeme, ale oznámit to musíme, hlášení přece pošleme!“ – Jak bolestivě smutně - až za hranice krutého vtipu a dobrého vkusu – a s pochopením všude přítomné slabosti, říkáváme. Každá míra pořádku a nepořádku má své přednosti a nedostatky. Víme, že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Každý z nás trvá na svém „dobrém charakteru, mravu a vkusu“ a zároveň nevnímá různosti jiných charakterů, mravů, vkusů a jejich autonomních angažovaností v relativitách protikladů dobra a zla.

Ražba poukazuje ke konzistenci materie, do které je obtisknut tvar vykazující odolnost a stálost. Charakter je ryt, ražen nebo cizelován z váhy důvodů a proti jeho odporům. Vykazuje pevnost, tvrdost, ale i houževnatost nebo naopak křehkost. Ne vše a všichni ustojí ražbu. Konzistence raženého je i v hloubce profilu stejná jako na jeho výčnělcích. Ražba mívá srozumitelný motiv. Má charakteristický ráz.

Naproti tomu kašírovaný povrch prozrazuje vrstvení vzájemně se doplňujících rozdílných kvalit, funkční demonstrace přiznání, zakrytí původního a doplnění funkčně žádaného. Kašírování je konstruktivní, nepodstatné, nepůvodní, v čase plynoucí a vždy nehotové. Kašírování slov a slovem klouže po jednoduché vtíravosti. Spočívá na neujasněnosti samozřejmého. Kašírování používá a spotřebovává slova, vyprazdňuje je, nutí je k hlučení, v lepším případě je zahání do mlčení, do mlčenlivé otázky po charakteru.

Ražba a kašírování lidskosti se radikálně odlišují zejména v díle nebo boji na straně jedné a průpravě nebo ve výcviku na straně druhé. Hrubě tesaný výraz „psychoterapeutický výcvik“ obvykle zjemňujeme slovem „sebezkušenostní“. Výcvik je průpravou, vzděláním, navršováním a kašírováním, je podnikem, nebývá bytostným dílem na bytosti a ku prospěchu bytosti. Nebývá bojem, ani ražbou. Je otevřen hře o relativitu parciálních pravd vzdělanostního klišé a vyhýbá se existenciální závaznosti fenoménů.

Nejen vlastní zkušenost se sebou, ale dokonce každá zkušenost je zkušenost bytosti, která za ni zaplatila, nebo na ni doplatila. Zkušenost, která je adresně opravdovou ražbou, je v silném rozporu s vrstveným a kašírovaným cvičením a vzděláváním. Kašírování poskytuje odbornost, např. předpoklad k výkonu psychoterapie, ražba tvoří bytostný charakter člověka, např. psychoterapeuta. I psychoterapeuta razí chvíle, kdy je nucen rozlišit, zda jen jako psychoterapeut nájemně pracuje, nebo zda psychoterapeutem je, zda se svým dílem je i padá, zda jeho dílo má osobní význam, širší nebo dokonce mezní smysl, kdy ho dílo přesahuje, již nemá psychoterapii, ale psychoterapie má jeho.

Psychoterapeutické kvalifikace jsou vrstveny a kašírovány. Psychoterapeutická kvalifikace se vykazuje. Psychoterapeutický charakter může být jen ražen. Je-li skutečně vyražen, mívá plaché a skromné projevy, sklony se skrývat, nedovyslovit se až to bolestivě významné úplnosti, která poukazuje na sepětí charakteru a duše. Zastřenost charakteru je nejen vkusná, ale také v mnohém vztahově funkční. Např. chrání charakter a člověka před jejich použitím, zneužitím a poškozením.

Rozdíl mezi ražbou a kašírováním se ukazuje ve zvratu vývoje. Ražba rozbíjí etické, estetické, pragmatické a jiné rozvrhy a vytváří podnět ke vzniku nových. Naproti tomu kašírování uvádí v život již předem vytvořený názor, opřený o konvence. Ražba může klást otázku pravdivosti krásného. Kašírování respektuje módu a vkus.

Přílišná zakrytost charakterů poukazuje k sociálnímu rozpadu. Absence ražeb charakterů je ústupkem k možnostem jejich kašírování. Vytváří zdání vztahů. Ražby zakládají vztahy.

Nejsme obdarováváni jen odlišnými schopnostmi kašírování a ražeb, ale také rozdílnými schopností je vnímat a pojmenovávat, přijímat a opouštět jejich vývojové významy. V průběhu mých dlouhodobých psychoterapií se více přikláním k možnostem ražeb. Také chválím, chlácholím a podporuji. Názorovým obohacením, propracováním a rozvinutím vznikajících dojmu také vrstvím a kašíruju. Naproti tomu probuzením k jedinečnému údělu, smyslu, osudu a charakteru především razím. Kašírováním, jakkoli nerad a nechtěně, podporuji závislost. Ražbou naopak navozuji možnost původnosti svobodně radostného života. Kašírováním vzniká psychoterapie bez tvaru a bez konce. Ražba dává psychoterapii nejen tvar, ale i konec.

Smlouva o péči o zdraví

Psychoterapeutický vkus a terapie vkusu

Jindřich Holý

Já?

Jindřich Holý

Vyprávěj!

Jindřich Holý

Curriculum

Jindřich Holý

Průkaznost psychoterapie

Jindřich Holý

Léčba a terapie

Jindřich Holý

Dříve a původněji než byla a je supervize, byla a je autoterapie. Bez mezí vlastních jistot a bezradností nad údělem psychoterapeutického výkonu se ani nemůže ukázat, co a jak by mělo být supervizně přezkoumáno. Institucionální a odosobnělá psychoterapie si autoterapie nevšímá.  Zlověstně rozevírá nůžky mezi psychoterapií a supervizí. Domnívám se, že zbytečně. Rád bych rozevřená ostří nůžek klidně přiblížil a nestřihl ty, kdo nad svými jedinečně tvořivými psychoterapeutickými výkony zodpovědně uvažují.

Jindřich Holý  Všechno má svůj čas

Psychoterapeuti stojí na straně života, nového, šťastnějšího počátku, příznivé změny, žádoucího vývoje a rozvoje osobnosti, tedy životního pohybu, nahlíženého především v proměnách psyché. 

Jindřich Holý

V minulém textu, věnovanému psychoterapeutickému vztahu, jsem odhlédl od citlivě vnímavých, k milostným naladěním ukazujících, avšak stále ještě ne pohlavních zážitků psychoterapeutického vztahu. Nechtěl jsem v něm provokovat lidi s představou lásky mimo čas, lásky Boží, vyznavače sexu, ani psychoterapeuty a klienty, kteří významnější citová hnutí v psychoterapii nepřipouští.

Röhr, Heinz-Peter, Hysterie - strach z odmítnutí, přeložil Petr Babka, Portál, Edice Spektrum, Praha 2009, 160 s. brož.

Čtenářům jsou známé překlady autorových knih Narcismus - vnitřní žalář a Hraniční porucha osobnosti. V nich autor, podobně jako v této knize,nově, avšak s oporou ve starých příbězích, diagnostikuje.

Vše, co se v psychoterapii děje a dít má, ale i to, co se dít může, nebo by se naopak dít nemělo, dít se nemůže, ba rozhodně nesmí, zakládá léčebný vliv psychoterapeutického vztahu. Nebylo, není a možná ani brzy nebude teoretickému myšlení a empirickému zkoumání dost přesvědčivě zřejmé, čím vším a jak vlastně my psychoterapeuti léčíme. O to méně zřetelně to mohou tušit naši klienti, ještě méně zainteresovaná veřejnost a nejméně asi ta kulturní.

Jindřich Holý

  „Ze zvláštní polévky žiji zde na zemi." -- Chce se mi odpovědět na pubertální otázku, která ani tehdy nebyla otázkou, ale odsudkem. "Podávám polévku do ještě nebo již bezzubých úst, k podpoře života, který vázne." -- To ne, to bych rozhodně odpovědět nemohl, přestože o život jde. Štve mě zvěcňování lidí, nesrozumitelně úzkostné a úskočné poškozování naladění a vědomí jiného člověka konané s utajenou nadějí na vlastní, neobyčejně obyčejný prospěch. 

Jindřich Holý

Možná, že ani nikdo dost jasně neví, co pomoc je. V teoriích věnovaných psychice se pomoc významově různí a ztrácí. Naproti tomu člověk znovu, jedinečně, neopakovatelně a po svém pomáhá překonávat trápení, překážky a nouze blízkého, nedohlédnutelně jiného a neopakovatelně trpícího člověka. Skutky a zážitky vzájemnosti je spojují. Fenomén pomoci nahlížíme osobně prožitkovým hodnotícím projevem účastníků. Jsme prožitkově účastní pomoci. Orientujeme se pocitem a citem kde, v čem a komu můžeme pomoci. Můžeme se podporovat ve vzájemném naladění ku pomoci. City a pocity jsou vzájemné, sdílené, inspirující a zdravé. Souhlasně spontánní prožitek pomoci, který se opírá o vzájemně úlevné, nejlépe tělesné pocity, bývá významnější oporou zdraví nežli převaha konstruktů myšlení.