Kategorie - Obda Psychoterapie https://obda.cz Thu, 08 Jun 2023 22:51:50 +0000 cs-cz Nač básníci? https://obda.cz/blog/item/26-nac-basnici.html https://obda.cz/blog/item/26-nac-basnici.html Martin Heidegger, Nač básníci? Přeložil Ivan Chvatík Jindřich Holý Autor a překladatel v nadpisu uvedené přednášky publikované v nakladatelství OIKOYMENH nabídli českému čtenáři více nežli inspirativní otázku a nosná odhalení. Nepřísluší mi,…]]> obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Mon, 05 Feb 2018 12:53:52 +0000 Kašírování nebo ražba charakteru https://obda.cz/blog/item/25-kasirovani-nebo-razba-charakteru.html https://obda.cz/blog/item/25-kasirovani-nebo-razba-charakteru.html Kašírování nebo ražba charakteru Jindřich Holý Zvábí nás bídné pohodlí k lhostejné svévoli, nebo se z původnosti prožitku usebereme k ražbě charakteru? Všeobecný ústup od tvrdé ražby ke měkkému kašírování je, k mé…]]> obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Tue, 18 Jul 2017 14:13:54 +0000 Smlouva o péči o zdraví https://obda.cz/blog/item/19-smlouva-o-peci-o-zdravi.html https://obda.cz/blog/item/19-smlouva-o-peci-o-zdravi.html Smlouva o péči o zdraví

 

Níže uvedeného dne

 

1) Jindřich Holý

(dále jen „poskytovatel“)

na straně jedné

 

a

 

2)………………………..

(dále jen „klient“)

na straně druhé

 

uzavřeli tuto

 

s m l o u v u   o   p é č i   o   z d r a v í

(ve smyslu ustanovení § 2636 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník)

 

I.

Předmět smlouvy

1.      Poskytovatel se zavazuje poskytnout klientovi na jeho žádost psychoterapeutickou péči (dále rovněž jen „péče“) směřující k otevření jemu obtížně dostupných, avšak vlastních životních možností [A1] za podmínek dále stanovených touto smlouvou a klient se zavazuje platit za to poskytovateli odměnu dle čl. III. této smlouvy.

 

2.      Vztahy smluvních stran touto smlouvou výslovně neupravené se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména ustanoveními § 2636 a násl. o péči o zdraví. Poskytovatel poučil klienta před podpisem této smlouvy zejména o tom, že péče poskytnutá na základě této smlouvy není zdravotní službou ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách.

 

3.      Tato smlouva se uzavírá na dobu neurčitou. Může být kdykoli přerušena nebo ukončena dohodou nebo výpovědí podle čl. V.

 

II.

Pravidla poskytování péče

 

1.      Poskytovatel se zavazuje poskytovat klientovi psychoterapeutickou péči ve formě pravidelných (nejčastěji jednou týdně jednu hodinu) psychoterapeutických sezení (dále jen „Sezení“) ve vzájemně dohodnutém čase, místě, komunikační formě a rozsahu, které mohou být průběžně, s rozhodujícím zřetelem ke směřování péče a možnostem zúčastněných stran.   

 

2.      Směřování péče poskytované na základě této smlouvy bude dohodnuto smluvními stranami na základě požadavků klienta, doporučení a návrhů poskytovatele péče a nakonec nenahraditelným rozhodnutím klienta. Směřování péče může být požadavky, návrhy a rozhodnutími v průběhu poskytování péče měněno. Změny směřování péče budou oběma stranám zřejmé. Může, ale nemusí být o všech změnách směřování péče pořízen zápis stvrzený podpisy.

 

3.      Obě zúčastněné strany mohou s ohledem na nejlepší prospěch klienta kdykoli navrhnout změnu psychoterapeutické péče, odůvodnit ji a žádat druhou, zúčastněnou stranu o její zohlednění. Nemůže-li jedna ze zúčastněných stran druhé straně vyhovět, hledí se strany dohodnout na přerušení, ukončení, případně předání klienta do péče jiného poskytovatele.

 

4.      Klient bere na vědomí, že poskytovatel vede záznamy o jemu poskytované péči a souhlasí s tím. Poskytovatel není oprávněn předložit vedené záznamy k nahlédnutí, pořídit z nich výpisy ani opisy nebo jinak předávat informace v záznamech zachycené třetím osobám bez výslovného souhlasu klienta. Klient dále bere na vědomí, že poskytovatel není ve vztahu k informacím o jemu poskytované péči vázán zákonnou mlčenlivostí.

 

5.      Poskytovatel prohlašuje, že je při poskytování péče vázán Etickým kodexem.  Zejména je povinen [A2] pracovat ve prospěch klienta, zavazuje se k mlčenlivosti vůči třetím stranám, které ho může zprostit jen jeho klient a nesmí svého klienta ani informace o něm jakkoli zneužít. Tato smluvní a etická mlčenlivost, kterou je poskytovatel vázán, není zákonnou mlčenlivosti.

 

 

III.

Odměna za poskytování péče

 

1.      Klient se zavazuje platit poskytovatelovi za poskytování péče odměnu v částce 500,- Kč za 60 minut sezení.

 

2.      Odměna je splatná závěrem Sezení v hotovosti, nedohodnou-li se smluvní strany jinak.

 

3.      Nekoná-li se smluvené Sezení z důvodu absence klienta, poskytovatelovi náleží odměna v plné výši.

 

4.      Nekoná-li se smluvené Sezení z důvodu absence poskytovatele, je poskytovatel povinen hradit klientovi škodu jeho absencí vzniklou.

 

5.      Každá ze zúčastněných stran může včas a odůvodněně navrhnout zrušení dohodnutého Sezení, navrhnou-li jiné, náhradní termíny. Z takto zrušeného sezení neplynou zúčastněným stranám žádné peněžní závazky.

 

 

IV.

Zpracování osobních údajů

 

1.      Podpisem této smlouvy klient výslovně souhlasí se zpracováním a uchováváním svých osobních údajů, včetně údajů o svém zdravotním stavu v takovém rozsahu, jak je poskytne v této smlouvě nebo na základě ní, poskytovatelem jako správcem v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění, pro účely řádného plnění této smlouvy a pro účely evidence klientů poskytovatele. Osobní údaje budou zpracovávány v manuálně i automatizovaně vedené databázi správcem, případně zpracovatelem, se kterým správce uzavře smlouvu. Osobní údaje budou zpřístupněny pouze správci, resp. zpracovateli, a případně dalším subjektům spolupracujícím s poskytovatelem.

 

2.      Klient bere na vědomí, že v souladu s ustanovením zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění má právo přístupu k osobním údajům o něm zpracovávaným a právo na opravu těchto osobních údajů, jakož i všechna další práva v souladu se shora citovaným zákonem.

 

3.      Klient může svůj souhlas udělený v odst. 1 tohoto článku kdykoli odvolat. Klient tímto potvrzuje, že se rozhodl udělit souhlas svobodně a dobrovolně.

 

V.

Skončení smlouvy

 

1.    Písemnou (elektronickou) výpovědí jedné ze zúčastněných stran z důvodu nedodržení této smlouvy.

2.   Ústní, vzájemnou dohodou o dosažení cíle nebo vyčerpání možností péče.

3.   Ústní, vzájemnou dohodou o přerušení spolupráce.

 

VI.

Závěrečná ustanovení

 

1.      Tato smlouva je platná a účinná podpisem oběma smluvními stranami.

2.      Tato smlouva je vyhotovena ve dvou stejnopisech, z nichž každá ze smluvních stran obdrží po jednom.

3.      Tuto smlouvu je možné měnit jen formou písemných číslovaných dodatků podepsaných oběma smluvními stranami a změny ve smyslu čl. II. odst. 2 této smlouvy.

4.      Smluvní strany prohlašují, že si smlouvu před jejím podepsáním přečetly, že rozumí jejímu obsahu a že vyjadřuje jejich úplnou, svobodnou a vážnou vůli. Smluvní strany dále prohlašují, že neuzavírají tuto smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a na důkaz toho připojují níže své vlastnoruční podpisy.

 

V Praze dne……………..

 

……………………………………..                        …………………………………….

……………………… - poskytovatel                       …………………………….- klient


 [A1]Péče o zdraví, dle ust. § 2637 je vedena snahou zlepšít nebo zachovat zdravotní stav ošetřovaného. Ať už tu bude uvedeno cokoliv, musí to být v souladu s tímto zákonným předpokladem. Tento zákonný předpoklad bude samozřejmě závazný i v případě, že tato část věty bude vypuštěna a bližší specifikace cíle poskytované péče nebude ve smlouvě vymezena.

 [A2]Pokud je poskytovatel nějakým profesním etickým předpisem vázán. Může a nemusí být v textu smlouvy uvedeno..

 

]]>
obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Mon, 23 May 2016 07:33:06 +0000
psychoterapeutický vkus a terapie vkusu https://obda.cz/blog/item/18-psychoterapeuticky-vkus-a-terapie-vkusu.html https://obda.cz/blog/item/18-psychoterapeuticky-vkus-a-terapie-vkusu.html Psychoterapeutický vkus a terapie vkusu Jindřich Holý

Může být psychoterapie pravdivá, mravní nebo krásná? Jak kdy, jak která, jak v čem, jak kým a komu, k jakému užitku poskytovaná.  Psychoterapie je vždy jinou, neopakovatelnou péčí o zdraví. Přesto jedinečná radost z upevněného zdraví rozeznívá obecné ideály a někdy, ke škodě, i idealizace poukazující k poškození zdraví. Zacykleným idealizacím čelíme mnohými způsoby, také vytříbeným vkusem. Dějiny psychoterapie, již od Vídně konce předminulého století otřásaly samozřejmostmi vkusu. Psychoterapie je dodnes puzena k hranici nevkusného poškozování nezdravým nevkusem. Tančí figury naplnění života a hledí nikomu nešlápnout na kuří oko. Přesto se nemůže vyhnout bolesti. Jde jí o život. V bezradností rozumu nebo ambivalenci citu tříbí vkus. Vkus je měrou živého, měrou kvality jeho vnímavosti. Podílí se na výskytu světla v události vjemu. Tříbení vkusu zdravě působí na neracionální psychické funkce, zejména intuici. 

Kvalita života vystupuje z konkrétně sociálních a dobových proměn pravdivosti, mravnosti a stále více opomíjeného vkusu. Nepozornost k mezím vkusu je vetkána do motivů poklesu k nemoci a nesvobodě. Vkus formuje charakter ctnosti a neřesti, jemnost vkusu dovoluje rozlišit méně patrné rozdílnosti žití. Jistota osobně tříbeného vkusu, vyživuje jistotu sebou. Vkus profiluje žití, je mírou života, je původem rozvrhu vnímavosti sloužící životu, ale i kulturou přesahující život. Cudný vkus spouští zamilovanost, ohleduplný vkus lásku.

Obhajobou vkusu nehájím přizpůsobivou obratnost estétů. Nic příznivého neočekávám od veřejné manýry předstírání vkusu, od demonstrativních gest krásy nebo sebestředného přezírání estetických významů ošklivosti. Jde mi o původní cudnou niternost intimního vkusu, o jedinečně životní zakotvenost ve vkusu o intuitivní jistoty jeho sdílení a sdělování, o tiše žitý vkus prorostlý s jedinečným rukopisem života, o vkus ozvučený krásou a ujištěný pravdivostí utrpení. Jde mi o naděje vkusu, pro které stojí za to trpět. Ctím vitalitu hladu po zemitosti krás. Respektuji každé osobně zodpovědné tíhnutí ke kráse. Jde mi o vkus prahnoucí po kráse a schopný propracovávat ošklivosti života do jeho krás, jde mi o vkus bytostí tíhnoucích k psychoterapii.

Je-li psychoterapie samostatným povoláním, jsou k ní nemnozí z nás svými talenty nebo alespoň předpoklady po-voláni. Povolání nás čas od času vkusně po-volává. Za-městnání je méně významným pohybem z důvodu za-městnáním. Povolání je osobní profilací k dílu, které je významné pro druhé. Je páteří života. Závažněji nás potkává nebo i míjí nežli zaměstnání nebo dokonce koníček. K povolání je osobnost vábena rozvrhem vkusu onoho povolání. Vědomá příprava k povolání a jeho šťastně zdařilý výkon prohlubují jedinečnost vkusu povolaného. Skrze profesní vkus přesahujeme sebe.

Léčba extaticky vytrhává bytost z nemoci a nemohoucnosti do původních a zdravějších možností jí vlastního bytí. Psychoterapie odmítá fascinace kouzly, neroztíná bytosti rovinami diagnóz ani neklade nepřekročitelné meze specializací léčebných postupů. Psychoterapie bývá jinak vnímavou účastí na útrapách žitého života než ostatní terapie. Nejen pravdivým a etickým, ale i estetickým pohybem dosahuje uzdravení. Skrze léčebný závazek hledí k mnohému dobrému, také ke vkusu. Vkus psychoterapeutických procesů přibližuje účastníky k původním estetickým významům nekultivovaného prožitku. Zemitost psychoterapeutického vkusu probouzí vitalitu jeho léčebných pramenů.

Nejde mi ani tolik o vkus katarzních podnětů umělecky orientovaných psychoterapeutických směrů. Více mi jde o vkusnosti poměrů slastí a strastí které v míře léčebného vkusu nabízíme nebo odpíráme potřebnému. Dobře vytříbený psychoterapeutický vkus umožňuje obratné vyhnutí se katarzním efektům a jiným drastickým afektům. Psychoterapie nemusí být drama a je-li dramatická, tak se alespoň nemá v dramatu vykloubit, nemá být ve vrcholícím dramatu přerušena. Může tím způsobit větší trauma nežli to, které měla zpracovat.

Soulad vkusů otevírá cestu intimně bezpečné člověčiny. Odkrytí nebo zakrytí člověčiny v psychoterapii zúčastněných lidí nakonec dovolí nebo znemožní psychoterapeutický Erós, odvaha, odhodlání, nebo ústup z citově silných, léčebně plodných, ale sociálně planých angažmá. To se vzdaluje smyslnostem. Etika psychoterapeutů zapovídá smyslnosti, estetika je rozlišuje, léčebná estetika je léčebně tříbí.

Charakteru léčených příznaků přiměřené buzení intimit není harašením ani buzerací, ale společnou tvorbou harmonizovaných vkusů, bezpečí a důvěry v jedinečně vznikajícím léčebném procesu, v léčebném vývoji osobnosti a jejího vkusu. Vymezování hranic člověka má jeho estetické rozměry. Vymezení vkusu psychoterapeuta je vkusným vymezováním vkusu vůči nevkusu, který psychoterapii, psychoterapeuta a jeho klienta ničí. Současnou psychoterapii ničí její nevkus rozhodně více než minulý nevkus ničil psychoterapii minulou.

Psychoterapie, na rozdíl od koučování, trénování, manipulace, výcviku a třeba psychologického vzdělání, je vázána léčbou, otázkou a smyslem zdraví. Raději v ní apelujeme na rozum a na podobně rozumově průkazné významy a city, než bychom tápali v temnotách vkusu a intuice. Raději se opíráme o etické kodexy a komise, než bychom se vyrovnávali s nesrozumitelným a kategorickým rozlišením vkusu a nevkusu, do kterého jsme temně, nesvobodně a neodvolatelně vrženi vlastním rozpoložením a naladěním, které tu již vždy bytostně a nevyhnutelně také jako estetická skutečnost vždy už je.

Košatě košilatá a koštovaná psychoterapie by se ráda propracovala od etiky k morálce a k mravům. Nechce si přiznat, že ji to bolí a nejde. Sklouzává k právu a marketingu. Pod gesty moralistních ideologii hájí skupinové zájmy. Myslet psychoterapeutickou etiku se stalo eticky problematickým, někdy i kompromitujícím. Psychoterapie je přemíře neujasněných členitostí fascinována nedosažitelným ideálem etické jednoty. Vědecké psychoterapeutické směry inklinují k vědecky průkazné pravdě. Ty méně vědecké k pověrám. V lepším případě si to uvědomují a směřují k žitým a nežitým, vědomým a zasutým ideálům svých svěřenců. Otázky vkusu zůstaly nepovšimnuty, přestože nezapomenutelní psychoterapeuti oplývali vytříbeným vkusem. Náš obor trpí obecným nedostatkem vkusu a vleklým zanedbáním tříbení psychoterapeutického vkusu. Také my psychoterapeuti trpíme civilizačními, mocenskými, finančními, oborovými a osobními ztrátami vkusu.

Vědecká pravdivost spočívá na pokusu a důkazu. Intuitivní pravdivost je sycena mnohými jinými významy. Také intencemi krásy. Etické myšlení psychoterapie poklesává k právnímu. V absenci étosu je potěšující, že krása psychoterapie a otázky psychoterapeutického vkusu a případné psychoterapeutické estetiky se zatím ještě nestřetly se zájmy o psychoterapeutické penězovody. Eticky nezatížený vkusu však stále živě a znovu zakládá důvěru, která umožňuje kolíbat lidská tajemství, tišit bolest a těšit se z možností rozvoje žití, radovat se z ústupů mocností pouští a těšit se, že vkus, mravnost a pravdivost se jednou přiblíží, vzájemně se posílí k podpoře života. Obnova života výkonem psychoterapie je tvorbou prostoru k žití, dosud nedeklarované pravdy života, nově se rodící neokázalou nedeklarovanou, ještě nepokleslou a nekýčovitou krásou života.

Vkus psychoterapeuta souvisí s léčebným postojem a hladinou vkusu jeho léčebné modality. Falešné léčby a falešně vyléčení trpí nejistotou vkusu a někdy i průkazným nevkusem. Potřební jsou přitahováni specifiky vlastního vkusu, potřebou propracování vlastního vkusu k dobrému vkusu a intuitivní důvěry v něj.

Účastníci psychoterapie jsou bezděčnými projevy vytříbených vkusů sváděni od niterných napětí do bezpečí úlevného sdílení důvěrných intimit. Společně tvoří bezpečný prostor vzájemně závazného vkusu, ve kterém se obnovováním a posilováním životních funkcí navrací zdraví. Obnova vkusu navrací radosti sdílených ctností a možností soužití.

]]>
obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Wed, 28 Oct 2015 00:00:00 +0000
Já? https://obda.cz/blog/item/17-ja.html https://obda.cz/blog/item/17-ja.html Já? Jindřich Holý

 

Nevím, co všechno říkám a zamlčuji, když vyslovuji „já“. Tím méně dokážu to vyslovené já uslyšet a nevyslovené tušit. Přesto zpozorním. Muselo být řečeno mnoho významného a zároveň pochybného. Jinak by se tak rozporuplné slovo již dávno vytratilo. V lepším případě otvírá řeč ze sebe a za sebe. V horším případě může být pouhým gestem, demonstrací téhož v jazykové hře o cosi jiného.

Já je tvarem slovesa býti. V přirozené češtině nenacházím slovo, které by mělo blíže k fenomenologickým souvislostem existenciálního bytí. Já je v hovorové řeči i v současné filosofii, psychologii a zvláště pak psychoterapii nezbytným pojmem k vyjádření sebe v kontextu rodinných a jiných legend. Je sociálně rozšířenou představou. Zaslouží si pozornost, přestože původní a přirozeně samozřejmé já vytlačujeme konstrukcemi pojmů stále odbornějších jazyků.

Vědecké konstrukty kolem tohoto slova připomínají, že výzva k porozumění sobě podstatně trvá. Osobně uspokojivé pochopení sebe nám stále citelněji schází. Máme hledat odvahu k pohledu do obyčejné neobyčejnosti vlastního já. Tak nebo jinak neujasněné nebo ujasněné já vždy nějak souvisí s dosažitelnou kvalitou vitálních možností. Vždy nám smrtelníkům přece šlo a opět jde o vlastní život, který nechápeme.

Významový obsah já, osobního a přesto zájmena je v jedinečně pestrých, nikdy ne zcela pochopitelných, kulturních, sociálních, biologických a jiných, řekněme raději fenomenálních pohybech vědecky neprokazatelný, ale vždy již nějak osobně zřejmý a významný. V tady a teď je já sobě více zřejmé, aktualizovaně sebevědomé, přesto však nemusí být jednoznačně naladěné ani stále stejně rozpoložené. Je v neustálém pohybu. Časem se může zklidňovat v mnohoznačně měnlivé vědomí sebe jako přechodové bytosti. Žité vědomí já je nepřesné a zavádějící, nevyhnutelně poklesávající, ale proto ještě nemusí být mravně sporné, záměrně matoucí ani sebestředně zneužívající. Může se sbírat k odhodlání mít svědomí, k zodpovědnosti, k otevřenosti.

Potřebuji beze studu a se zodpovědností říci já, abych projevil vědomí sebe, abych mohl být i pro druhé. Potřebuji myslet já, abych se neminul se sebou, abych se u sebe pozastavil, abych sám sebe neztratil nebo se nerozmělnil v mnohých a v mnohém. Potřebuji toto rozumné, ale také důslednějšímu myšlení vytrvale vzdorující slovo. Potřebuji ho říkat, ale ještě více myslet, přestože ho nedokážu domyslet. Je mi nejbližší i nevzdálenější. Odkrývá mě i zakrývá, naplňuje i vyprazdňuje. Vyjadřuje omezeně měnlivý rozsah odhodlání k vytržení se do autonomie sebe. Představami autonomie ovšem také nepříjemně zakrývá souvislost světa a sebe. Nejvíce pak škodí, když zakrývá nebo idealizuje souvislosti světa a sebe líbivými představami a demonstracemi silných gest k potlačení přiměřených prožitků jiných já, jejich, mých a našich možností.

Vědomí sebe se životně proměňovalo a tím zpochybňovalo. Snaha udržet jeho jistotu sebou mi bránila uvidět jeho průběžné životní proměny. V idealizacích a falešných aktualizacích mě přímo zrazovalo. Právě teď, při psaní, se mi vzpírá a uniká. Ve smrti mě určitě zaskočí. Nejde žít a umírat s ním ani bez něj.

Vyjádřené já klade odhodlání k obhajobě předpokladu sebe samého, pomáhá obhájit svobodu, vzít na sebe zodpovědnost za sebe a za ni. Můžeme je mít? Jak? Kolik a jakého samozřejmého já máme a nemáme, máme a nemáme mít? Některým našim klientům tu nějaké schází, onde nějaké přebývá a překáží. Brání jim dosažení kvalitnějších životních možností? Na tuto otázku nejde obecně odpovědět. Jen případ od případu. Proto má osobní výkon psychoterapie smysl.

Za odvahu sebe vyslovení, vyslovení ze sebe a za sebe až po přiznání zodpovědnosti za vyslovené, mi slovo já dává tušit, že každá z možných představ já poukazuje k jiným proměnám a přechodům. Dovolil bych si dát slovo já, s ostatními silně zatíženými slovy jako dobro, láska, pravda, svoboda, spravedlnost atd., do středu jejich vzájemně souvisejících významových obsahů.

Když dva říkají totéž, není to totéž. U slova já je rozdíl jeho významového obsahu bezvýjimečně zřejmým pravidlem. U jiných slov a výroků tento rozdíl nemusí být až tak nevyhnutelným. Cokoli oba vysloví, třetí a další uslyší jinak. Já se navíc mění obsahy s počty mluvčích. Mluvčí a posluchač dávají řečenému své tvary a pozadí. Jedinečný způsob myšlení dává slovu já jiný význam. Jeho významová ujasněnost a neujasněnost tedy proniká do všeho sděleného a sdíleného.

Pro psychoterapeuta, který se odhodlává myslet, se já stává otázkou, proměňuje se v já? Není zájmenem, není kategorií, ale údivem tíhnoucím k jedinečnému náhledu. Psychoterapeutovy otazníky za klientovým a vlastním já připomínají, že já může trvat v otázce přesnosti jeho situační přiměřenosti.

Přívlastky tohoto slova já jako např. pravé, nepravé, skutečné, neskutečné, fantazijní, vysněné, možné, nemožné, inflační, zabrzděné, dekompenzované, regresivní včetně češtině cizích, teoretických a filosofických modifikací ego, self nebo dokonce subjekt, jen bleskově osvětlují ostrosti významů myšleného já, vrhají světla a stíny, oslňují, ideologizují, brání rozlišení příznaků poruch, potíží a přiměřenosti léčebných postojů. Osobně a profesionálně se nejraději setkávám s nadějně zodpovědným já, raději s konzistentně soustředěným k sobě vlastnímu jedinečnému středu než k vymezení jeho hranic, raději s celistvějším a láskyplným než s méně celistvým a asertivním já. Budu mít dokonce to štěstí setkávat se s já žertovně tázajícím?

Nemíval jsem ho ani v tzv. psychoterapeutickém výcviku v daseinsanalytické terapii. Na jeho začátku jsme měli sepsat vlastní, existenciálně orientovaný životopis. Dařilo se nám napsat jen: „Narodil/a jsem se…“ a pak již vlastně nic, nebo jen pochybnosti. I s takovým začátkem jsme měli potíže, ale ne tak svízelné jako s pokračováním. Životopis v doporučeném rozsahu jedné stránky jsem smolil skoro každý den. Vždy v jiném rozpoložení a nedorozumění se sebou jsem škrtal, znovu psal a dopisoval. Práce na tomto absurdním textu mi pomohla vnímat jinakosti zasunutých rozdílů samozřejmých představ o já.

Dnes bych rád považoval představy o já za nezastavitelné pohyby vrhů a přivržení, existence a kultury, za jejich jedinečně osobní vzájemnosti, za kulturu touhy po životě až po její krajnost ve smrti, za kulturu vzplanutí citu a úniku života, jak se v nouzi mezních zvratů, pádů, obratů a různých životních přemetů ukazují. Vzájemnou pravdivostí prostupující kulturní rozvrhy lásky a smrti, vstupu do světa a odchodu z něj jsou ražbami epoch a jedinečných životů. Předávají se osobní a vzájemně rodinou kulturou péče, která rovněž zaklá a potlačuje zdraví. Kulturní vitalita rodičovské dvojice se váže se na jejich naplněné a zejména nenaplněné, v horším případě idealizované životní možnosti a zasuté živoucí touhy.

Přestože se pubertou kultura života vymkla rodinné tradici, dospíváním se stává jedinečně osobní, zavání živly, stále voní vantrokama dědičného mlýnu. Žádný kultivační ani traumatizující proces neurčuje jednoznačnost výsledku. Každý se pochopitelně i nepochopitelně udá i jako tajemná událost. Pochopení každé podrobnosti minulé události nebývá až tak léčebné podnětné jako projasnění možností události budoucí. Každý z účastníků událostí se jim po svém vydá a po svém jimi vyživí. Je i není jedna událost, ale sdílení jejího jedinečného zážitku je nepochybně léčebné.

Po půl roce psaní životopisu se stavidla prožitkových zábran uvolnila, vantroky zašuměly vodou, mlýnské kolo začalo odměřovat vnitřní čas. Drtivý úkol napsat životopis se stal lehčím, až rozkvetl v radost a legraci. Potvrdil mi, že nemám nic brát vážně, nejméně pak sebe, všechno jen doopravdy. ? za já byl najednou jistojistě silnější.

Mantra z komunistické totality „Živého mě nedostanou!“ která ani tehdy a osobně nevyjadřovala jen ohrožení tělesné přežití, ale především opravdovost střetu o radostný smysl osobně svobodného života, ožila v totalitě tzv. výcviku nově aktualizovanými významy vzdoru, nedělitelné chuti nezradit sám sebe. Nebyl jsem jen vržený do bytostné úzkosti, ale pro touhu, krásu a radost svévolně vykloněný do vědomě zasloužené, úzkosti vzdorujícího. Byl jsem si jistý, že na možnost plnit život původně radostnými obsahy nejde rezignovat.

Rezignací na svobodné prožitky osobně významných obsahů bych tvořil volně levitující, polapitelnou a zneužitelnou moc. Zanedbané, zapomenuté, zasuté já bych znehodnotil k zneužití nesvobodnými. Bylo mi zřejmé, že svobodní nepotřebují zneužívat. Negativní možnosti druhých je nepřitahují. Jsou zaujati skladbami vlastních a pozitivních možnostmi. Dodnes trvám na tom, že psychoterapeutická průprava, na rozdíl od průběžné a krizové péče o zdraví se má především zodpovědně otáčet kolem méněcenných stránek frekventantů průpravy a zpracovávat jejich méněcennost až se alchymisticky promění na cennou vzácnost.

Nejen kolegové v průpravě, ale zejména lidé, kteří vyhledávali moji péči, vykazovali nepřehlédnutelné rozdíly v úplnosti, kulatosti já nebo vytržení částí já, otevřenosti nebo uzavřenosti změnám v sebepojetí, stabilitě a odolnosti jistot sebou. Klientům, na rozdíl od kolegů, mohou být otázky bytí celkem ukradeny. O to více jim jde o jejich já, o zřídla důvěry v sebe a tolerance jinakosti, které jim jejich volní vlastnosti a vztahové možnosti otevírají.

Klient je na já citlivě vnímavý. Je mu zřejmé jeho poškození, uražení, zdeptání, napětí, ztracení, vyhasnutí. Jen mu útržkovitě a málo rozumí. Chybí mu řeč, zkušenost, srovnání, analogie, teorie, empirie, vnímavost a zejména pak vnímavost podstaty a fenoménu. Chybí mu vkusné přijetí vlastní nedostatečnosti. Úporně předstírá samozřejmou jistotu sebou, lpí na vítězství v konfliktu, touží zaujmout, ustát si své, dosáhnout prestiže a autority. Kritičnost a sebekritičnost u sebe i u druhých vnímá jako vybavenost k soutěži, ne k osobnímu údělu a naplnění vlastního smyslu.

Klienti bývají citliví až neuroticky přecitlivělí na pouhé neporozumění, náznak nesouhlasu, neobliby, na vztahovou soutěživost, na úspěch, zisky a ztráty. Bývají až závislí na ohlasu ostatních lidí. Chtějí se naučit participativní techniky sociálního úspěchu. Přicházejí se zdokonalit v sociálních dovednostech, koučování, s představou, že je naučím zacházet s nástroji vztahů.

Většinou odcházejí zklamaní zjištěním, že o nástrojích k budování vztahů nic nevím, fungovat neumím ani neučím. Zjišťují, že moje sociální chytrost, šikovnost a pohotovost je méně rozvinutá než ta jejich. Nechtějí se zamýšlet, vystavovat se jiným možným trápením, nestojí o úděl zmoudření, ani o možné pochopení smyslu potíží. Nechápou, proč se zajímám o jejich nezpracované nevole vůle, která byly, jsou a nevyhnutelně je i budou trápit. Trpí úzkostí, že se jim nepodaří žít a užít, urychlit stupňování úspěchu. Nechtějí se věnovat času, světu, poznání. Nechtějí prokrastinovat, procesuálně poznávat změny, nechat se okouzlovat a zamilovávat se. Chtějí silnou vůli a ambici, které jim pomohou překonat stres, lenost, nerozhodnost a úzkost. Nehledají smysl díla. Chtějí volně disponibilní čas a peníze k užívání, návody poznání a instantní požitky z lásky hned a k ruce. Nechtějí nahlédnout vlastní chtivou pýchu ani svévoli.

Zatímco sociálně úspěšní a neúspěšní psychopati mají svá já uzavřená a nepřístupná, nezávisle socializovaní jedinci bývají otevření a tolerantní, znalí sebe a nebe. Raději se zříkající radostí moci, slávy a bohatství nežli podnětů duše. Trpělivě šlapou labyrinty světa a ráji duše. Vnímají nevoli vůle, nesvobodu času. Vnímají nevole vůlí z toho, co bylo a nebylo, z toho, co minulo, ale i z toho, co je v umírání zaručeně nemine. Nevoli vůle nemusíme mít jen z toho, co bylo, ale i z toho, co zbylo, nebo je v absenci, je tak, že schází. Nevoli vůle můžeme mít i z nekonečného nebytí já, které ještě nedávno nebylo a co nevidět opět a nikdy v důsledné jedinečnosti nebude.

Uzavření života nejen usnadňuje vnější porozumění takto uzavřenému životu, ale také uzavírá možnosti přesvědčivě niterných výpovědí o něm a tím usnadňuje společenské dezinterpretace tohoto života. Rezignace na vlastní já je osobně nezodpovědným krokem k rozšíření možností smrti, nemoci, samoty, opuštění, a k úniku ze vzájemnosti. Vytváří zneužitelnou moc opuštěného já. Podřízení se totalitě je pustnutím, šířením pouště, omezováním pestrosti žití, smyslu rozdílnosti, rozlišení, kultury a inteligence.

Život ukončený smrtí sice ustupuje zneužívajícím interpretacím pomíjivého já, ale ne jeho žité, avšak na život rezignující moci. Rozpuštění já do světa, které nastává přirozenou smrtí, není až tak nebezpečné jako žitá rezignace na já. Nevytvoří zneužitelnou moc živého. Rezignované já tvoří absenci - nicotu vůle, lákavý prostor pro okrojování, rozšiřování cizí, svévolné a nezodpovědné vůle.

Vůle obrácená proti vlastnímu životu, důsledně vzato, vždy nepochopitelná sebevražda, vytváří naproti tomu výrazně pochopitelnější pomstychtivá zneužití než přirozená smrt. Dojmy viny pozůstalých jsou na rozdíl od prožitků pozůstalých u přirozené smrti trýznivější a ve vzájemných obviňováních nutkavěji přenášené. Uvíznutí v romanticky idealizované fantazii o smrti usnadňuje sebevraždu a rozmělňuje životodárné přínosy přirozené smrti. Realističtější pohledy na smrt naproti tomu volají k životu.

Klienti za námi přicházejí právě proto, že jim dlouhodobě schází některý z mnohých předpokladů k průběžnému propracovávání schopností nezbytných k životním proměnám a k pokračování v životě. Vždy mají jakousi představu svého já, někdy mohou nahlédnout i jeho neúplnost, ale skoro vždy jim za vysloveným já schází jejich vědomí vnitřního času a živě měnlivý otazník. O co je otazník úplnější, o to je pojetí vlastního života klidnější a silnější.

Vzdělání, kultivace nebo psychoterapeutická průprava mají mít individuálně fenomenální obsahy. Jsou hodnotou nabízenou za hodnotu, ale také záhadou osobního obratu, osobní proměny. Jejich výsledky jsou nejisté. Mohou připomínat koupi příslovečného zajíci v pytli. Teprve po zaplacení a rozvázání pytle se kupující může přesvědčit, zda má v pytli zajíce bystrého nebo mrtvého. Pyšné a svévolné já kupujícího se také mohlo stát mazanějším a zajíce si namlouvat a naučit se světu předstírat. Ani tato a jiné nouze však nemusí každého psychoterapeuta donutit, aby šil institucionální pytle na psychoterapeutické vztahy.

]]>
obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Wed, 05 Aug 2015 00:00:00 +0000
Vyprávěj! https://obda.cz/blog/item/16-vypravej.html https://obda.cz/blog/item/16-vypravej.html Vyprávěj! Jindřich Holý

 

Nemohu.

Vy-prá-věj, nebo vy-práv-ěj? Vyprav ze sebe pravdu! Chop se prastarého práva pravit pravdu.

Prastaré právo na pravdu? Prd, k smíchu! Nevěřím takovému breptání. Jak bych mohl být v pravdě práv pravdy? Nemám co vyprávět! Nebudu vyprávět blbě nepovedené ani trapně absurdní příběhy, které si mi v mysli, ve snech a v životě vracejí. Nenaběhnu si!

V životě jde o život. O co jiného by smrtelníkovi mohlo jít? Můžeme zasunout význam života až za podsunuté bezvýznamnosti. Přesto nás smrt dožene k pravdě. Vyprav ze sebe vyprávění, než ho z tebe smrt vyrazí! Vyprávěj o život!

Nejde to, nemám slov, nemohu, nedá se. Brání mi bílá místa na rozvrzích řeči, neznám slova, bojím se vybíravé nedoslýchavosti. Mám strach, že budu obviněný za vzniklá nedorozumění. Cosi ze sebe potřebuji vypravit, ale co a jak mohu vyprávět, aby se to dalo slyšet tak, jak bych to rád řekl.

Nemusíš vyprávět, nevadí, jen se všechno vrátí. Zopakovaná událost znovu osloví nové svědky a vyprávěče. Svobodní a zdraví budeme, až se usebereme vyprávět a slyšet vyprávění. Zatím můžeme mlčet. Mlčet o mnohém. Třeba o umění žít.

Jsme vypravěči. Stále, když bdíme nebo spíme. Mlčíme, mluvíme a konáme příběhy. Plujeme v podobně laděných úsecích dějů a příběhů. Mají svá rozpoložení své vnitřní časové souvislosti, které vyprávěním projasňujeme. Druhým nebo jen sobě je znovu a znovu vyprávíme. Cosi zvýrazníme, cosi nedovyslovíme a znovu ztišeně neseme dál. Vyprávění je zřejmě původní a trvalé projasňování způsobu jak jsme, pohybu a vývoje, myšlení, které zohledňuje čas. Opírá se o vnímavou účast na dění. Úvaha, rozvaha, zamyšlení nebo meditace se opírají o jiné psychické funkce, postoje a životní možnosti. Teorie, teologie, filosofie, věda, kulturní kritika atd. tvoří jiné světy a jim vlastní příběhy. Ty zanášejí původní příběh člověka smyšlenkami. Narušují jeho smyslově prožitou původnost rozvrhu času jinými, mnohdy spekulativními časovými rozvrhy.

Vyprávění je původním duševním procesem a posilováním původnosti duševna. Vyprávěné je kladené k podpoře vzájemnosti ve společném světě. Je překlenutím samoty nebo jen posílením účasti druhého na vlastním příběhu, je odvážným mostem nad propastí osamělé nicoty a smrti. Vyprávění je společným tělesným zpřítomněním události vyprávěče a posluchače.

Můžeme si vyprávět i to, co jsme prožili spolu, abychom si připomněli zasuté, nebo můžeme-li se domnívat, že to každý mohl prožít jinak. Vyprávíme svůj i společný příběh hodný mnohé pozornosti, příběh pozoruhodný, otevřený, tázající se. Ten není vedený jedním, daným ani potvrzeným názorem. Vyprávění nekáže, nežaluje, neobhajuje, nesoudí, neteoretizuje ani neterorizuje, jen klade a dokládá jedinečné vnímání události. Hledí předat a přijmout původní, srozumitelně zaujatou vzpomínku na událost, které jsme se osobně účastnili a neúčastnili, která v nás jedinečně trvá a schází. Vyprávěním postihujeme ú-čas-t, tedy svou část a svůj čas události. Vypravěč, vyprávění a posluchač jsou neoddělitelní, jsou prostoupeni společně vyladěným prožitkem.

Potřeba vyprávět pramení v údivu. Tápavě se pokoušíme uchopit myslitelná slova, která by pomohla osvětlit událost. Vyprávění není uměním, legendou, mýtem, ani historií. Nemusí budovat totalitu. Je legitimní evidencí přiléhavostí řeči neoddělitelné od bytností vypravěče a posluchače. Nutkavé, samolibé, z pokleslosti přicházející, pokleslost oslovující, k pokleslosti směřující, nebo méněcennost probouzející vyprávění se poslouchat nedá, nebo se dá poslouchat jen ve vzájemných pokleslostech. Zdravé, moudré a léčebné vyprávění budí schopnosti slyšet, být u toho a prohlubovat vlastní účast tázáním se. Je výrazem touhy doplnit sám sebe o možnost účasti na příběhu.

Psychoterapeutické vyprávění je léčebným vyprávěním. Probíhá mezi bezpodmínečným přijetím, odporem a obranou, mezi chutí upoutat pozornost či zájem a chutí se chránit utajením. Všichni chceme být poznaní, ale nikdo ne příliš. Chceme být intimně přijati, ale ne ke své škodě. Chceme se při-blížit, ale ne u-blížit. Psychoterapeutické vyprávění je napjaté mezi chutí vyprávět a skrze vyprávění dosáhnout úlevnou změnu a naopak nevyprávět, utajit, zachovat si nezdravé i zdravé napětí z bolestí a tužeb, navyklá, zavedená rozpoložení a usazená, ověřená, zbytnělá rozumění.

Na psychoterapeutických sezeních se stáváme léčebnými vypravěči. Směřujeme od vypravěčské bezradnosti k vypravěčským dovednostem. Vnímavý a dlouhodobý klient se může naučit i několik odborně modalitních fabulací svých příběhů. Může jimi lichotit psychoterapeutům různých modalit a směrů, ovlivňovat je, citově je zneužívat, ale léčebně tím sám sobě nepomůže. Fabulační, zábavné a lichotící vypravěčské výkony mu ku zdraví mnoho nepomohou. Mohou příjemněji naladit léčebnou vzájemnost, ale také mimoděčně překryjí skutečnou živost života vypravěče demonstracemi odborných gest a teorií.

Přílišná příprava vyprávění může snížit jeho léčivost. Vyprávění by nemělo být připravené k zábavě, ani k poučení a zcela určitě ne k podpoře vážnosti léčebného procesu. Fabulace sice může potěšit posluchače, podpořit víru v léčbu, ale nemůže léčit jedinečného člověka.

Výrazně zdatného vyprávěče jeho vyprávění mnoho neléčí, podobně jako dobré muzikanty neléčí muzikoterapie. Ani arteterapie nenavozuje zdatným výtvarníkům příznivé životní změny. Umělecká tvorba je léčebná. Interpreta však neléčí, ale používá k prohloubení prožitku zájemce o umění. Instrumentální smysl používání umění zakládá provoz umění. Ten je v rozporu s potřebami psýchy. Umělecký provoz je poklesle spotřební. Naproti tomu léčebné schopnosti uměleckých kreací nemusí souviset s talentovanou dovedností.

Psychoterapeutické dovednosti nemáme až tolik umět jako je máme umět objevovat. Léčba má nejen z formálních důvodů, ale především z obsahových důvodů situačního objevování účinných léčebných postupů, zůstat svobodným uměním. Nemůžeme dosahovat jisté účinnosti psychoterapeutických procesů. Psychoterapie a psýcha jsou i v jednotě světa jinak skutečné, než jak jsou skutečné medicínské terapie a organismy.

Léčebná vyprávění vyprávíme za sebe a za sebe, v nadějném naladění, že takto osobně můžeme být slyšeni. Toužíme konat možné, klenout naději vnitřního času nad možnostmi jeho znicotněním. Vyprávíme to, co nám jde hlavou a tak, jak nám to hlavou jde. Tato vyprávění nebývají posluchačsky vděčná, ani na ně nebýváme vypravěčsky hrdí. Léčebná vyprávění bývají monotónní, monotématická, smutně bolestivá, rozbředlá, vyčítající, obviňující, protivná a nudná. Nezaslouží si závist ani obdiv. Vyjadřují rozpoložení a naladění, které v nás uvízlo tak, aby trvale obtěžovalo. Vyprávěním a znovu převyprávěním, v čase otevřeném tady a teď, ošetřujeme psychické skutečnosti. Najednou ošetřujeme minulé, současné i budoucí, aby až tolik a tak neobtěžovalo. Posouváme a měníme obtížnost znovu a opět propracovávaného vyprávění.

Skutečně ani nejde tolik o to, jak se vyprávění poslouchá, jak milé nebo nemilé, moudré nebo nemoudré, spravedlivé nebo nespravedlivé to které vyprávění je. To dobrý psychoterapeut ani mnoho nevnímá. Asi by považoval za zbytečné a neprofesionální vstupovat do těchto významových souvislostí vyprávěného příběhu. Podobně nedůležitý může být názor psychiatrie, psychologie, psychoterapie, jim blízkých oboru a odborníků. Důležité je, zda vyprávění pomáhá nebo nepomáhá spontánnímu uzdravení.

Psychoterapeut slyší především zdravá a nemocná naladění klientova rozpoložení. Vyhlíží klientova hnutí k podpoře jeho zdraví a hledá svůj doprovodný a podpůrný postoj. Dbá o naplnění možností psychoterapeutické role v tady a teď probíhajícím příběhu. Nejde po příznacích odporu, zbytečně nepoškozuje celistvost osobnosti, neanalyzuje, když nemusí, nefragmentuje život, ale podporuje jeho nedělitelnost. Ošetřujeme živé tak, aby v něm život trvat mohl.

Takové vyprávění může léčit vyprávěče, posluchače a prospívat jejich vzájemnostem. Psychoterapeutické vyprávění není demonstrací poučení, není breptáním, ani není volnou asociací. Je osobně odhodlanou řečí, řečí skromnou nezpochybnitelným vědomím o nevědění.

Vyprávění je vedené otázkou. Skrze otázku má být slyšeno. Otázkou má být otevřeno a dovedeno k odezvě. Skrze slyšenou otázku může být psychoterapeutické vyprávění i psychoterapeutickou roz-prav-ou.

Bible, mnohé jiné staré, posvátné a kultury zakládající texty jsou písemné záznamy vyprávěními. Vyprávění tvořilo a překonávalo kultury. Třeba není až tak důležité vědět, zda je více mrtvý F. Nietzsche, Bůh, nějaký bůh. Dost možná ani nemůžeme vědět, které jedy z mrtvol bohů a špatných skutků nás otravují. Chce se mi jen tázat, zda s rozpadem vzájemnosti neubývá vyprávění nebo s úbytkem vyprávění nemizí možnost prožitků vzájemnosti.

Vyprávění bylo zbaveno původních podob a významu. Postupně se stalo četbou, filmem, televizí. Stalo se nejen konzumací a kulisou konzumace, ale také narativní (vyprávěčské), nejčastěji využívané a přesto ne dost projasněné podoby psychoterapeutické péče o zdraví.

Jak a co máme psychoterapeutovi vyprávět, nebývá psychoterapeutickému vypravěči vždy dost zřejmé. Doporučuji vyprávěči vyprávět to, co mu jde myslí, poddat se spontánnímu myšlenkovému pohybu. To, co mu prochází myslí, však může uchopit až v důvěrně bezpečném rozpoložení. To nebývá po ruce. K tomu je někdy třeba se i prosedět.

Jako psychoterapeutický posluchač hledím porozumět. Příliš nerušit vyprávěče vlastní snahou porozumět. Nezastrašit ho vlastní snahou rozumět. Raději odložit naléhavost porozumění než naléhavost vypravěčova vyprávění.

Psychoterapie zná tolik podob vyprávění, kolik jen může být rozpoložení minulého a rozumění minulému. Je vnímavá k úzkosti, slabosti i síle vypravěčů, k vyprávěnému i nedovyprávěnému. Nejsme v ní jen účastníci vyprávění, ale i toho, co vyprávěním záměrně nebo bezděčně nastává. Jsme nejen vyprávění, ale také významové mlčení roz-vržené osobním vyprávěním.

]]>
obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Mon, 08 Jun 2015 00:00:00 +0000
Curriculum https://obda.cz/blog/item/15-curriculum.html https://obda.cz/blog/item/15-curriculum.html Curriculum Jindřich Holý

 

Logik a vědec mohou definovat pojmy celkem bez zábran. Nevnímají vykloubenou nepřirozenost vlastní řeči ani sebe. Básníci navrací slova i člověka jejich bytí. Oživují je. Jak se vztahují psychoterapeuti ke slovům? Různě? Nevkusně? Ano, nebude líp.

Slovo „curriculum“ nebylo za totality slyšet, slovo „psychoterapie“ jen potichu. Dodnes jsou tato slova mlhavá a jejich předmět málo projasněný. Chtěl bych obhájit názor, že spojení slov „psychoterapeutické curriculum“ k označení dlouhodobých psychoterapeutických průprav a vzdělání je přiléhavější než z totality vžité, dnes i v mnohém vyprázdněné a pokleslostmi bezpráví zkompromitované sousloví „psychoterapeutický výcvik“.

Samozřejmě, také mám slovo „výcvik“ v krvi. Budí v nás vzpomínky na podařené, citově a pocitově významné události, zpřítomňuje důvěrou. V přirozeném jazyce však má slovo „výcvik“ blíže k slovu „tréning“, zatímco slovo „curriculum“ jej přesahuje, poukazuje k svobodnějšímu nabývání psychoterapeutické způsobilosti.

Nechci stupňovat psychoterapeutické zmatky. Nejde mi o akreditace institutů ani výcviků. Nejde mi o organizační členství ani o hájení jakéhokoli pojetí členství v čemkoli. Nemusím být institučním ani organizačním člověkem. Jde mi o něco jiného. Chtěl bych být jen člověkem. Kdybych si mohl vybrat, tak raději člověkem slušným a bohatým opravdovostí vztahů. Chtěl bych se setkávat s lidmi ve vzájemném porozumění, sdílet s nimi člověčinu a propracovanou lidskostí pomáhat potřebným.

Záleží mi na slovech. Domnívám se, že psychoterapie by měla být jazykově vnímavá, dbalá slov. Od samého vstupu adepta do oboru by měla dbát o příjemnou výstižnost a přiléhavou srozumitelnost zdravé řeči. Kdyby o ni přišla, onemocněla by. Poklesla by do nutkavé žvanivosti, do jazykových her o nevyslovené, do řeči zastírající, pomrkávající nevyslovené, do řeči úzkostné, úskočné, manipulující nebo jinak zneklidňující a ohrožující. Řeč by tím ztrácela živelnou léčebnost. Nepoukazovala by již k významově jsoucímu. Poukazovala by na nic. Ztratila by nejen léčebný, ale veškerý smysl, významový zřetel k jsoucímu.

Místo zautomatizovaného spojení „psychoterapeutický výcvik“ obhajuji použití slovního spojení „psychoterapeutické curriculum“. Nejen proto, že psychoterapeutické výcviky v Čechách kloužou po neujasněných hranicích legality a legitimity, práva a bezpráví, důvěry a zneužití, léčby a komerce, konce a nekonečnosti, vkusu a nevkusu, slušnosti a neslušnosti.

Obhajuji sousloví „psychoterapeutické curriculum“ z přesvědčení, že je přiléhavějším označením celoživotního ladění péče o psychoterapeuta nežli „průprava k výkonu psychoterapie“, „systematické vzdělávání v psychoterapii“ nebo „celoživotní vzdělávání v psychoterapii“. Curriculum by mělo být tím vším a ještě mnohým jiným. Mělo by umožnit výkon psychoterapie a udržovat schopnost léčit po celý další život. Mělo by být duševní hygienou a prevencí profesního úpadku. Curriculum je výsledkem péče obce, výcvik je dílem institutu. Curriculum poukazuje k odemykání léčebných schopností, výcvik k nácviku dovednosti.

Slovo „curriculum“ více poukazuje k procesu vzdělávání než ke slovu „výcvik“. Není časově ohraničené, jako „výcvik“ nebo „vzdělání“. Poukazuje k celistvému sladění průpravných procesů s životem výkonného psychoterapeuta. Curriculum nesouvisí s rozvrhem subjektu cvičitele a cvičeného objektu, jak tomu bývá ve výcviku, ale poukazuje na studijně osobní zážitek z poznání, který se účastníkům sebezkušenostní události sám ukazuje a nabízí tím, jak se skrývá. Odkrývá tak možnost přehlédnutí nebo projasnění a následného otevření příznivým změnám a obratům osobnostního vývoje.

Výcvik poukazuje k nácviku branných, bezpečnostních, silových a sportovních dovedností. Ne, že by se psychoterapie nácvikům vyhýbala. Některé psychoterapeutické směry skutečně dovednosti nacvičují. Následně se vyrovnávají s otázkami mezí nácviků a použitelnosti nacvičeného. Nevyhnutelně pak hledají další opory v kulturním, vědeckém, náboženském, filosofickém nebo jiném, převážně historií ověřeném a tvůrčím způsobem otevřeném postoji. Nácviky a výcviky nejsou pro psychoterapii až tak charakteristické jako osvobozování od zábran k samozřejmé volnosti radostného naplňování objeveného smyslu.

Vedle nácvikových technik a zahřívacích her rozvíjíme teorii, filosofii, spekulace a systemizace psychoterapeutického poznání. Takto utříbené poznání šíříme vzděláním a pěstováním vědění. Vzdělání se opírá o rozumem poznané, vědecky založené. Vzdělání zaměřené na psychiku dříve než psychoterapie šířila psychologie. Vzdělávací snahy psychoterapeutů úspěšně navazují na vzdělávací snahy psychologů. Nemusí být oddělovány.

Vzdělání se získává učením nebo studiem. Šíří se od obecně dostupného zdravého rozumu do odlehlejších, podnětně bohatších sfér myšlení, od definic pojmů do horizontů vnímání, způsobů bádání atd. To přináší vývoj poznání, slibuje pokrok, ale neposkytuje záruky názorové stálosti, jistotu smyslu vzdělávacího procesu, ani trvalost zdraví člověka. Skutečná prospěšnost nabývání vzdělání bude prověřována až následným časem a korigována dalšími vývojovými sklony a skoky.

Psychoterapeutické vzdělání podobně jako jiné vzdělání postupuje od zdravého rozumu k vědění, od osobního vědění ke společenskému vědění, z domova do světa, z rodiny do obce, od hry k zodpovědnosti. Naproti tomu psychoterapeutické curriculum je návratem s tím vším a, nebo od toho všeho k osobně zdravému rozumu, k vlastnímu vyrovnání a odhodlání. Ustupuje od povinnosti závazné analytiky k překonávání zábran myšlení, k svobodně radostné hravosti duševně příjemného zdraví. To jedinečně rezonuje a kotví v intimitě duševního dění, které již nemůže být veřejnosti zřejmé. Curriculum postupuje od dosaženého psychologického vědění k osobně jedinečnému rozvažování zdravého rozumu.

Curriculum je osobním poznáním, kterým jdeme veřejnému vzdělání naproti. Je osobním strávením, vtělením, osobnostním doplněním a dorůstáním do intimního zduchovnění. Je obráceným procesem a obrácenou stranou vzdělání, které vzdělání doplňují a vyvažují. Chrání jedinečný duševní pohyb před pádem do samozřejmých a neuvědomované samozřejmosti. Curriculum je cestou od prokazování vzdělání k bytostnému sycení poznáváním, vývojem od zdeptaného a deptajícího polovzdělance k radostnému poznávání, od intelektuála k člověku ducha. Curriculum je tedy posílením nejen zdravého rozumu, ale i celkového zdraví. Může být i provázané s nejistě problematickým zpochybněním výchovy.

Léčebný proces vedený psychoterapeutem může obsahovat prvky psychoterapeutického vzdělávání a nepochybně i mnohého jiného osobně významného rozvoje bytostných sil. Psychoterapeut je vnímavě otevřený jinakosti svého svěřence. Rozlišuje osobně zdravou svěřencovu jinakost od jeho osobně nezdravé jinakosti, až když ji přijímá a důkladněji propracovává. Nemůže předem vědět, zda ani jak mu sblížení se svěřencem může nebo nemůže poškodit jeho zdraví. Pracuje v předem netušeném nasazení sebe samého a možném ohrožení vlastního zdraví. Psychoterapeut je tedy již z důvodu výkonu psychoterapeutické profese povinován preventivně pečovat o své zdraví.

Přestože dlouhodobá psychoterapeutická průprava má také dlouhodobý vliv na výkony psychoterapeuta, mohu se domnívat, že dosavadní růst hodin průprav, nevyvolává odpovídající růst trvanlivosti psychoterapeutické způsobilosti, ale naopak svádí k lehkomyslnému mrhání s časem a prostředky na průpravu. Nedomnívám se, že opakování psychoterapeutických průprav, rozšiřování jejich zaměření do jiných psychoterapeutických směrů, nebo stupňování plateb za jejich umožnění je pro každého psychoterapeuta vhodnou vývojovou možností.

Důvěřuji možnosti třetí. Tu jsem nazval „psychoterapeutické curriculum“. Spočívá nejen v povinném penzu psychoterapeutického vzdělání a postupném hledání vyhraněně osobního psychoterapeutického postoje, ale také v plynulém přístupu k psychoterapeutickým výkonům, v objevu radosti z psychoterapeutických výkonů, úlevného využívání supervizní pomoci a radostného pobytu v psychoterapeutických spolcích a pospolitostech. V nich je možnost poškození zdraví nejsnáze předcházená, rozpoznávána a ošetřována.

Psychoterapeuti jsou vnímavě vystaveni mimořádnému rozsahu úzkostí, depresí a dalších nezdravých rozpoložení svých klientů. Tuto zátěž překonávají vlastním zdravím, podporou osobního sociálního zázemí, kvalitou psychoterapeutických průprav, naplňováním možností dalšího osobnostního a odborného růstu a v neposlední řadě i vlastními léčebnými úspěchy a psychoterapeutickým bádáním. Přesto psychoterapeuti upadají do potíží a poruch. Čím jsou znalejší a výkonnější, tím jsou osamělejší a více zdravotně ohrožení.

Psychoterapeuti potřebují k podpoře svého zdraví specifickou pospolitost. Potřebují demokratickou, multikulturní a moderní informatikou bohatě strukturované spolky. Psychoterapeuti se nechrání zdmi klášterů, universit, ani zákony komor. Nejsou farizeji ani zákoníky. Psychoterapie je nejen v léčebném vztahu, ale je také v obci odborníků založena smyslem pro psychoterapeutický vztah každého z nich. Psychoterapeut dbá o příjemně léčebnou člověčinou nejen v léčebném vztahu, ale i v obci. Curriculum je studijní osnovou psychoterapeutovy člověčiny. Psychoterapeut se neopírá o psychoterapeutický zákon ani o psychoterapeutickou obec, ale je jejich nositelem. Hledí být mocný přiléhavého slova, silné vize, důvěryhodného zákona, hledí úspěšně stát na vlastních nohou k podpoře své obce.

Jsme nekonečně odlišně přechodové bytosti. Pestrost proměn psychických a behaviorálních projevů nás přitahuje i odpuzuje. Měníme se, měníme psychoterapii a také psychoterapie se mění, aby nás znovu a jinak dokázala osvobodit k osobně chtěné změně. Psychoterapeuti se v proměnách vzájemně ovlivňují, shlukují a dělí se do proměnlivě stálých směrů a modalit. Na nich záleží, které psychoterapeutické směry a modality budou své dlouhodobé průpravy nazývat „výcviky“, a které směry a modality shledají označení „výcvik“ nešťastně zavádějícím nebo nevýstižným. Jen na českých psychoterapeutech záleží, zda slovo „výcvik“ budou nadále užívat ve významu psychoterapeutické průpravy nerozlišeného směru a modality v jakési obecné psychoterapii, je-li dnes vůbec kde a jaká obecná psychoterapie. Nenavrhuji ani nezavrhuji úctu k tradici jednotné a nedělitelné psychoterapie. Nenavrhuji ani nezavrhuji výměny pojmových konvencí. Opravdu bych chtěl pomoci k  léčebnému oživení řeči českých psychoterapeutů.

]]>
obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Wed, 25 Mar 2015 00:00:00 +0000
Průkaznost psychoterapie https://obda.cz/blog/item/14-prukaznost-psychoterapie.html https://obda.cz/blog/item/14-prukaznost-psychoterapie.html Průkaznost psychoterapie Jindřich Holý

 

Nevím, co je psychoterapie. Tím méně mohu vědět, jak bych ji mohl prokazovat. Nebo to či ono někdy tak trochu vím? Mám nebo nemám vědět kdy, jak, proč a komu psychoterapii dokládat? Na stěně mám pro klienty vyvěšený diplom a osvědčení z komplexního vzdělání v psychoterapii. Můj výskyt byl kdysi a kdesi prokázán. Jak a komu bude prokazován?

Pokročilejším klientům a milým kolegům ochotně přiznávám, že: o co méně vím, co by psychoterapie mohla být, o to naléhavěji jí potřebuji porozumět. Trápení z nevědění mi otevírá poznávání. Bídné pohodlí vědoucího mi naopak poznávání uzavírá. Brání mi vidět fenomény. O co méně toho o psychoterapii vím, o to vnímavěji se jí otevírám, o to bohatěji a srozumitelněji se mi v konkrétní jedinečnosti výkonu ukazuje. Nevěděním rozhodně neztrácím, ale budím myšlení.  

Když něco naopak o teorii psychoterapie vím, snáze poklesnu do teorií profilovaného vnímání, do omezení vnímaných příznaků léčeného. Snáze mohu uvěřit ve skryté podoby nevyskytujících se příznaků a tak se dopustit léčebných omylů. Psychoterapeutovo vědění limituje myšlení. Nejen rozvojem kognitivních schopností, ale také některými zvláštními druhy naivity a dokonce i hlouposti, může být psychoterapeut povolán k léčbě.

Když teoriím věřím, snáze psychoterapii zahájím a konám, někdy až do vyčerpání možností aplikovat teorii. Zodpovědně však mohu, domnívám se, výkon psychoterapie uzavřít jen fenomenologicky, s respektem k jedinečným příznivým změnám. Je samozřejmé, že klient může a má být nesrovnatelně svobodnější a více spontánní.

Klienti mají větší důvěru k teorii než k fenoménu. Mají větší důvěru k diagnóze než ke svému rozpoložení a naladění, k psychoterapeutovi než k sobě. Chtějí potvrdit a zajistit výsledek psychoterapie oporou v osobním vztahu. Raději přijmou neosobní teorii než by přijali zodpovědnost za vlastní jedinečnost. Klientův život bývá uvízlý. Potřebuje podporu pohybu k sobě a zároveň do světa. Potřebuje pomoc k proporcionálnímu a synchronizovanému růstu do obtížně představitelných vývojových pohybů, do zatím pro něj nepředstavitelných prostor.

Psychoterapie zná jedinečné cestičky ku zdraví. Rozpoložení pokorně tázajícího podobně jako rozpoložení v odpovědné odpovědi trpícímu mohou léčebně působit. Takové postoje a skutky však nutně nemusí ladit s institucionalizovaným zájem psychoterapeutického oboru. Obor je prezentován poznatky, teoriemi, psychoterapeutickým provozem, statutárními orgány spolků a institutů, v lepším případě psychoterapeutickou kulturou. Institucionální prezentace oboru je nucena vědět, ne myslet. Instituce nemyslí, ale mohou presentovat vědění nebo jinou domnělou nebo skutečnou moc. K tomu tvoří paradigmata, ideologie, hájí víry, významy a pověry, institucionální a oborové normy. Prezentace oboru může a dokonce snad i má věřit, že je srdcem a dechem oboru. Za to zasluhuje díky, důvěru, ale také pomoc k udržení živého vztahu s léčbou. Psychoterapeut nemusí být loajální k presentačním a vzdělávacím strukturám oboru. Politická presentace oboru není povinností psychoterapeuta. Ten by měl především léčit. Reprezentanti oboru by naopak měli především hájit léčbu

Nejsem sám, kdo se domnívá, že přílišný, nešikovný, nešťastně kodifikovaný, ekonomický, právní nebo jiný oborový tlak na výkon psychoterapie může léčbě překážet. Skepsi vůči institucionalizaci, diagnostikování a hrazení psychoterapeutických výkonů pojišťovnami sdílím např. s I. D. Yalomem.

Kdyby psychoterapie mohla být obchodní značkou, pod kterou by se prodávala léčebná dovednost poskytovaná certifikovaným psychoterapeutem, neobešla by se bez legislativního rámce a snad ani bez psychoterapeutické komory. Psychoterapie by pak pravděpodobně probíhala v samozřejmosti ekonomické a právní příručnosti, ale o to v temnějších mlhách rychle se vyprazdňujících standardů. Kdyby se však některé psychoterapii chtělo zůstat svobodným uměním, mohla by mít blíže k vlastním zřídlům nemocí a zdraví.

Jedním z polí, na kterých se taková zřídla ukazují, je kultura. Zatímco teoretici umění mají pochybnosti, zda je vůbec jaké umění, psychoterapeuti se střetávají o právo používat slov arteterapie a muzikoterapie. Není to tragicko-komické? Zatímco psychoterapeuti vedou jalové spory o své obchodní značky, labilita globalizovaného světa usnadňuje psychopatům řádit.

Porostou-li sociální, politické a válečné konflikty, poroste potřebnost psychoterapie a zároveň poklesne objem veřejných prostředků na ni vynakládaných. Psychoterapeutické instituce se střetávají o stále ještě čerpatelné položky, zatímco záblesky teroru, rozvoj útlaku, bezpráví, zneužívání informatiky a moci, šíření nemravnosti a nevkusu prolínají s bolestmi kulturních kolizí. Bolestivě prostupují idealizacemi. Nejsme ohroženi jen světem a přírodou. Stále více ohrožujeme sami sebe. Krvácíme z četných a rozmanitých kulturních ražeb, mocných a mocenských přeražení.

Rozeznáváme je také v akutním konfliktu rodinného soužití. Konflikty mezi kulturními kořeny rodičů mohou ničit rodinu více a původněji než běžná sexuální nedorozumění. To, že kulturní konflikty mají často podobu sporu o peníze nebo o sexualitu, nutně neznamená, že je sexuality nebo peněz málo nebo mnoho, že by sporů bylo více nebo méně, kdyby obojího bylo více nebo méně. Dost možná, že již tolik nejde o disponibilní množství peněz a sexu jako o kulturu jejich projevů, o zbytečné fascinace a frustrace jimi. Možná, že vývoj psychoterapie jen málo a opožděně zaznamenává prudký, ale zatím málo reflektovaný nárůst kulturních frustrací.

Psychoterapie není filosofií, psychologií ani teorií kultury. Je zbytečné k jakémukoli z léčebných působení těchto oborů skrze psychiku přidávat přívlastky klinická, ambulantní, experimentální nebo teoretická. Odborníkům tyto přívlastky asi tolik nepomohou a veřejnost by možná mátly. Přiznávám se však, že mě neobvyklá spojení slov jako klinická filosofie nebo ambulantní teorie kultur osvěžují. Připomínají mi skutečnost, že léčebný podnět může přijít z různých oborů. Dnešní psychoterapie v Čechách by mohla být snáze průkazná odhalením konkrétní léčebné kultury nežli certifikovanými hodinami.

Kultura

Kulturu pěstujeme k mnohému dobrému, nejen k léčebně příznivému vlivu na kvalitu života. Ke zklidňujícímu porozumění bytí, k propracování zasutého, k významnějšímu osobnostnímu rozvoji vyhledáváme mnohou, nejen psychoterapeutickou kulturu. V psychoterapeutické péči se raději více přidržujeme té nízké než té vysoké, raději rodinné než rodové nebo národní, raději osobní než všelidské kultury. Možnost vzniku traumatu se ukazuje jako oslabené, zanedbané, málo propracované místo kultury nebo dokonce krutý vpád cizích kulturních nároků. Zánik kultur je totálním traumatem. Vztah můžeme vnímat jako mnohavrstevnatou kulturu.

Kultura, v celé své složitosti procesů kultivace a pěstění bývá klientům srozumitelnějším pojmem než pojmy svět nebo archetyp. Klienti mívají vztah ke kultuře méně poškozený než vztah k přírodě, práci, lidem, k tělu, myšlení nebo k Bohu. Svobodně si z kultury vybírají příjemné. Lehce míjí tu pro ně bezvýznamnou kulturu. Té, která je osloví, vždy již nějak rozumějí. Moderní a postmoderní kultura se může pokoušet provokovat tradicionalisty, ale již netraumatizuje. Nepodmiňuje život. Ztrácí vitální vazby. Mile se rozpadá. Lehce se nabízí, nenutí, nevnucuje se.

Kultura není a nikdy nebyla nadstavbou výrobní základny ani žádnou abstrakcí makrosociálních jevů. Kultura pramení v dětské, naivní intimitě vztahu se světem v rodině a v domově. Je hájeným prostorem bytí, prostorem střetávání o možnosti existence. Krize kultury a kulturní konfrontace globalizovaného světa boří idealizované obrazy kultur, vyvolává úzkosti, agrese a bolesti.

Také psychoterapie změnila pohled na kulturu a stala se kulturním fenoménem. V zájmu jedinečných podpor zdraví lidí posouvá mravy psychoterapeutické, mnohé dílčí a celospolečenské kultury. Do kultury v širším smyslu tohoto slova již nezahrnujeme jen idealizovaně dokonalé, ale i mnohé sporné a dokonce nezdařilé, nenápadné, všední výpěstky lidí.

Psychoterapie se orientuje především na kulturu osobně intimního, významově ambivalentního až škodlivého. Samozřejmě, že poskytuje podporu a pracuje ve prospěch kvality života, ale více tak, že brání pokleslostem do bláhovosti než by hýčkala vědomí duševní vzácnosti klienta. Nabízí mu možnost uvědomit si a vzít na sebe zodpovědnost za sobě vlastní intimní kulturu. Umožňuje uvědomit si rozdíly intimních kultur blízkých lidí, naučit se je vyjadřovat, vnímat a sdílet. Dovoluje v bezpečí psychoterapeutického vztahu hledat nové možnosti kulturní vzájemnosti s blízkými, důvěru a naději v možnost pravdivého, odkrytého sblížení.

V psychoterapii vzniká nová kultura vjemů, významů, rozlišení, myšlení, cítění, představ, snění. Ty vytváří nový prostor a čas, jiný svět a nové vědomí sebe v něm. Ve velmi vzácných případech silně duševně poškozených klientů s mimořádným nadáním, motivací a při mnohých dalších předpokladech k léčbě může být psychoterapií dosaženo tak příznivých a nezvratitelných změn, že nejen v klientovi, ale i v jeho okolí vzniká prožitek smrti a úžas ze znovuzrození. V jejich světle vidím, co je psychoterapie. Ale ani pak ji nedokážu prokázat. Naštěstí ji prokazovat nemusím. Nikde. Nikomu. Ani na supervizi. Mohu mít svobodnou radost z konejšení vlastních profesionálních tajemství. Některé pochybnosti o psychoterapii mohou dokonce považovat za zdravější než slávu teorií, moc a bohatství psychoterapeutických praxí.

]]>
obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Fri, 13 Feb 2015 00:00:00 +0000
Léčba a terapie https://obda.cz/blog/item/13-lecba-a-terapie.html https://obda.cz/blog/item/13-lecba-a-terapie.html Léčba a terapie Jindřich Holý

 

Jsem názoru, že převahu prvních nemocí vyléčí maminka. Poslední, smrtelnou nemoc nevyléčí nikdo. Lékař vystaví úmrtní list. Mezi narozením a smrtí se na léčbě podílí kde kdo a tak, jak to dokáže. Léčba je naplněním dohod o vzájemné spolupráci ku pomoci tajemného uzdravení. Názor, že lékař léčí a Bůh uzdravuje, patří k běžně vtipným rozvrhům světa. Méně veselé bývá dohadování o hranicích léčby. Ty by měly respektovat svobodu jedince.

Jako psychoterapeut bych chtěl podpořit přirozené právo psychoterapeutů používat slov psychoterapie, terapie a léčba. Je to k nevíře, ale takový spor mezi Českou asociací pro psychoterapii a Psychoterapeutickou společností České lékařské společnosti J. E. Purkyně skutečně trvá.

Pojmy léčba a terapie používáme v běžné životě i rozličných oborech a na rozličných úrovních těchto oborů. Pestrost činností, které označují, přesto nevede k zásadním nedorozuměním. Stranám rozmlouvajícím o léčbě se nabízí spousta dalších slov, kterými mohou jakoukoli léčbu nebo představu o ni dále upřesňovat.

Převaha starších slovníkových výkladů těchto pojmů podléhá tradiční úctě k vědám. Tato úcta bránila autorům slovníkových hesel přiznat spornost a mlhavost věd. Starší slovníky převážně tématizují léčbu jako výkon lékaře. Ne snad proto, že by chtěly těm, kdo lékaři nejsou, zakazovat léčit nebo jejich léčebný vliv na uzdravení nepřiznávat. Dost možná, že slovníky obsahují především lékařské výklady, protože léčebné výkony lékařů byly rozvinuty do vědečtější průkaznosti a logické sdílnosti. Možná se projevil i vliv tradice a opisování slovníkových hesel. Ještě do nedávna zajímalo čtenáře naučných slovníků především léčení poskytované lékaři. Dnes se veřejnost zajímá o alternativní léčebné postupy. Ty jsou spolu s psychoterapií v demokracii legální.

Domnívám se, že spor o oprávněné použití slov léčba a terapie je zbytečný. Je sporem o veřejně používaná slova běžného jazyka. Vývoj přirozeného jazyka dosud nevytvořil, ani veřejnost nepřijala, srozumitelně rozlišující pojmy pro rozdílně graduované léčebné výkony. Spor o právo užívat výše zmíněné pojmy předbíhá přirozený vývoj jazyka. V současné podobě nemůže prospět ke zlepšení péče o zdraví.

Spor o právo na používání slov léčba a terapie je sporem o koncese. Sám o sobě je bezobsažný. Zastírá však významný spor o právo regulovat toky peníze, které jsou na léčení a terapii určené. Aktérům sporu nejde o případné důsledky léčebných nedorozumění, ale o právní a reklamní vlivy na očekávané platby.

Lékař a lékárník mají stejný slovní základ. Proto však nemohou zakazovat ostatním, aby léčili a svou léčbu nazývali léčbou. Přece i mimo ministerstvo zdravotnictví můžeme pečovat o zdraví a nejen na ministerstvu vnitra pečují o naše nitro. Navzdory nehynoucím zásluhám těchto ministerstev nám nikdo nebrání pečovat o zdraví a dbát o nitro, hovořit, číst, psát a konat ku prospěchu zdraví a niterného pokoje.

Lék, léčba a zájem o zdraví jsou asi vývojově původnější, než politické a hospodářské ambice profesních a politických struktur. Veřejnost nemá důvod omezovat své jazykové zvyklosti. Ty nemohou být korigovány administrativou ani legislativou, ale vyvíjejí se spolu se vkusem a mravností. Lékařské a farmaceutické loby mají již tak dost jiných monopolních, reklamních a právních možností, prostor a výsad. Nemusí administrativně potlačovat výstižnost běžně užívaných pojmů. Braňme se nevkusným snahám omezovat přirozený jazyk, abychom si sami nezadali s důvody pokleslosti vkusu. A naopak ctěme mnohý vkus dobře míněných léčebných snah. Mlčení trpících nás k tomu kategoricky vyzývá.

Každá, jakkoli vědomá účast pacienta na léčebném procesu je zrnkem jeho samoléčby. Samoléčba může být i živoucím zrnem, mocí sebe uzdravujícího se života. Psychoterapie je ražena psychickou účastí na terapii. Vznikla jako samoléčba, postupně jako sdílená samoléčba. V dalších návratech k samoléčbě sílila a mohutněla. Osobní zkušenosti z duševní a duchovní péče o vlastní zdraví jsou nenahraditelnou kvalifikační oporou a podmínkou mnohaletého výkonu profese i současného psychoterapeuta. Psychoterapie dodnes probíhá v rozličných sdíleních nemoci a samoléčby zúčastněných lidí.

Význam osobně specifické účasti na léčbě nepřehlédnutelně odlišuje psychoterapii od jiných, objektivních léčebných oborů. Psychoterapeutická zkušenost může být v rozporu s kauzalitou subjekt-objektového vztahu. Oponuje představě některých lékařů, že léči výhradně oni a, nebo osoby jimi k léčbě pověřené. Pacient nebo klient se v mnohém léčí sám, ze svého zájmu uzdravit se, svou snahou ujasnit si jak je a chce být jsoucí. Naproti tomu marodí a umírá ve své nechuti být, ve strachu ze života, z odporu k životu. Mentální, citový, sociální nebo jiný ústup ze života se blíže ke smrti scházejí, ale ve větší plnosti života se často i radikálně míjí. Ani tato míjení a rozdílnosti prací s nimi nejsou důvodem ke vzájemnému znevažování léčebných možností.

Uznáním vědomé účasti pacienta na léčebném procesu je první podmínkou k uznání vlivu všech dalších účastníků léčebných procesů. Všech, kdo se v setkávání podporují na osobně jedinečných, vzájemně se doplňujících a společných cestách ku zdraví. Ty jsou nezávislé na koncesích. Buďme méně úzkostní z kompetenčních střetu léčících koncesionářů a vnímavější k mnohým léčebným možnostem. Nenechme se odvést nicotnými spory o užívání jazyka od vlastního psychoterapeutického díla. Ne lékaři, ne psychoterapeuti, ale básníci poukazují k vývoji jazyka. Na nás je, abychom dbali důstojnosti svých oborů.

]]>
obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Wed, 14 Jan 2015 00:00:00 +0000
25 let https://obda.cz/blog/item/12-25-let.html https://obda.cz/blog/item/12-25-let.html 25 let Jindřich Holý 2.11.2014

 

Někdo šije boudu, jiný dává pozor, aby mu do ní nevlezl, jeden zná odpovědi, druhý otázky, ten je nemocný a onen se těší zdraví. Vždy jsme byli různí. Zhruba čtvrt století nejsme za různost trestáni. Dohánějí nás však otázky v co věřit a co dělat: „Nebát se a nekrást?“ „Nebát se a ukrást?“

Jak kdo, jak kdy. Chuť omdlít do Evropy, kapitalisticky tam žít a socialisticky tam pracovat, vystřídalo čecháčkovství. Hodláme, vyčkáváme a upadáme. Váháme vzít na sebe vlastní svobodu. Neprožili jsme důvod k probuzení svědomí. Přejeme i nepřejeme zdraví, léčíme se i předstíráme léčbu. Jako psychoterapeuti konáme, učíme, předáváme, hájíme, kážeme, odkazujeme, zakazujeme, skrýváme a vykazujeme psychoterapii, přestože ta je, stejně jako převaha psychického pohybu neuchopitelná. Domnívám se, že by jí více prospěly vnímavost, taktnost a úcta. Psychoterapii naopak škodí nezájem a horlivost. Psychoterapie zůstává tajemnou. Jasné je jen to, že ji provádí psychoterapeut. Ten je však ještě tajemnější než jeho psychoterapie. Spory o psychoterapii a o psychoterapeuty jsou převážně jalové.

Psychoterapie v totalitě, válečném stavu a válce, které nahrazovaly mravnost, nebyly, nebo zatuhly v totalitní ilegalitě. Mocensky manipulovaná sociální patologie deptala psychoterapii, zbavovala ji tváře, dějin, možností legálně a legitimně léčit a pobývat ve veřejném prostoru. Mnohé důsledky trvají dodnes.

Psychoterapie se v demokratických společnostech rozšířila a dosud šíří především léčebným výkonem. Primárně je osobně léčivá. Také kvalifikační legitimitu vykazuje osobně léčivým výkonem. Její léčebná legalita je, přísně vědecky vzato, obtížně vykazatelná a kontrolovatelná. Její uznání vždy více spočívalo na legitimitě, nežli na legalitě. Psychoterapie dodnes nemá až tak silné předpoklady k uznání vědeckosti poznatků a tím ani k legalitě výkonů jako věda. Je jinak vědecky průkazná než Karteziánská nebo tzv. tvrdá věda. Ale i ta má s kontrolou a financováním svých výkonů nemalé obtíže.

Obec Daseinsanalytická (dále jen ObDA) se hlásí k Dasinsanalytické a psychoterapeutické tradici. Nezříká se své disidentské, skupinově výcvikové minulosti, ale také zodpovědně hledá nové legitimní a legální možnosti léčebného působení, které by více odpovídaly dynamice vývoje lidských potíží, rostoucí šíři způsobů jejich možných překonání a evropským standardům.

ObDA není jen výcvikovým institutem. Hledí především ku pomoci těm, kdo Daseisnalyzu léčebně konají, aby skutečně byli ku prospěchu zdravotně potřebných. Koná léčbu jako jedinečně objevný proces otevření zdravější možností pobytu.

ObDA se nedomnívá, že vklad psychoterapeutů do národního zdraví by byl aktuálně významnější, kdyby o něj pečovala psychoterapeutická komora nebo jinak mocná administrativa. Mocenská obhajoba v protikladu s osvobozující psychoterapií. Domníváme se, že psychoterapie má také účinné a levné schopnosti regulovat samu sebe. Přestože jsou měnlivé a málo projasněné, lze tušit, že plynou z osobního zájmu potřebného na psychoterapeutické změně a z poměrů slastí a strastí, které možnosti příznivých změn navozují.

ObDA se domnívá, že psychoterapie může živořit a omezeně léčit i v totalitách. Styk s totalitou mění a práce ve prospěch totality vyprazdňuje léčebný obsah psychoterapie. Pokusy o zmocnění se psychoterapie oslabují její léčivost. Česká psychoterapie je již čtvrt století uvízlá v přechodu z ilegality do demokracie. Nejvíce úspěchů dosáhla v popularizaci odborné literatury. Postupné a někdy sporné úspěchy dosáhla v průpravách psychoterapeutů. Patrně nejmenších úspěchů dosahuje v léčebných výkonech.

Dost možná, že i statistické součty výcvikových hodin všech frekventantů výcvikových modalit a součty hodin sezení s pacienty a klienty, by nás dovedly k otázce, co to vlastně při výkonu psychoterapeutických výcviků a při výkonech léčebných děláme. Dost možná, že psychoterapii především cvičíme, možná, že pod zdáním výcviku cudně léčíme. Není vyloučeno, že psychoterapeutické výcviky se více vzdálily od léčebných a vzdělávacích procesů, než si dovedeme představit, dost možná, že sledují jiné než psychoterapeutické zájmy, možná rozvíjejí vlastní kulturu a existenci. Těžko vědět. Česká psychoterapie je především nepřehledná.

ObDA neví, co vlastně jsou psychoterapeutické výcviky v Čechách. „Žíly jí to netrhá.“ Domnívá se, že rozhodující a vydatnější prameny poznání a peněžního zajištění psychoterapie a Daseinsanalýzy byly a dodnes jsou léčebné procesy, ne vzdělávací a průpravné aktivity.

Občané ObDA se nezříkají vlastní moci. Podílí se na veřejném prostoru. V něm trvá pospolitost skrze živou ideu, pro kterou pospolitost vznikla. Pospolitost zaniká, když svou ideu vyčerpá, nebo jinak o ni přijde. Idea pospolitosti psychoterapeutů je silná bolestí a odhodláním těch, kdo psychoterapii jako terapii, to je léčbu, ke svému životu naléhavě potřebují.

]]>
obda@post.cz (Ing. Jindřich Holý, CSc., Praha,) Blog - Jindřich Holý Sun, 02 Nov 2014 00:00:00 +0000